Liduprázdné ulice aljašského Skagway zdobí pozadí zasněžených hor a dvě obří siluety výletních lodí, v nichž dosud dřímou čtyři tisícovky turistů. O hodinu později zaplaví jako kobylky město, dají vydělat místním obchodníkům a odjedou v pohodlných kajutách vstříc novým nákupům. Majitelka hotýlku, ještě v noční košili a jedné ponožce, široce zívá. Záhy vykouzlí profesionální úsměv, neboť 65 dolarů za přespání je dobrou cenou za předčasné probuzení. Město se sbírá k novému dni. Podobně se sbíralo i v podzimních měsících roku 1897, kdy jej - jako bezvýznamnou vesnici - zahltily desítky tisíc lidí, které dále na sever hnaly šokující zprávy o nálezu klondijského zlata. Úředníci, učitelé, dělníci či policisté - všichni horečnatě spěchali z depresí dáveného světa. Lidé bez valné potuchy, kde vlastně Klondike je, a jak bolestné útrapy jim divoká příroda Yukonu nachystá.

Tmavý ležák bývalého nevěstince Red Onion (Červená cibule) chutná skvěle. V baru je těsno. Kdo se nevejde, zevluje na ulici, kde k tanci vyhrává pětice hochů s kytarami. Probíráme zítřejší trasu. Chilkootcký průsmyk (Chilkoot Pass) býval nejkratší spojnicí k jezeru Bennett, odkud zlatokopové po řece Yukon pokračovali k zlatonosným polím Klondiku. Půjdeme v jejich stopách. Nejprve 55 kilometrů pěšky, pak dalších 750 na kánoi do Dawson City.

Vzhůru přes Chilkoot
S dvaceti kily na zádech a pětidenní zásobou jídla se brzy ráno noříme do hustého lesa chilkootské stezky. Po levé ruce ubíhá říčka Tayia. Mírně zvlněný terén unavuje spíše ušlapanými kilometry, než náročností. Jinak se jde ovšem s ultralehkými batohy a instantní stravou a jinak se šlapalo v zimě 1897 s tunou proviantu ve čtyřicetistupňovém mrazu. S němým výrazem v tváři zíráme na rezavé plechovky, pánve, hrnce, dokonce kuchyňská kamna a množství kovových předmětů, jejichž účel zůstane navždy tajemstvím, a které lemují stezku coby memento neúnavně kráčejícím dobrodruhům. Na osmém kilometru se protáhneme úzkým visutým mostem mezi vysoké smrky do Canyon City, kde si na mechu sedí několikatunový parní válec. Poháněl 50 kilometrů dlouhou lanovku, s jejíž pomocí dopravovali majetnější hledači zlata proviant na druhou stranu strmého Chilkootu. Dobové fotografie dobře vystihují atmosféru Canyon City, městečka s patnácti stovkami přechodných obyvatel, bary, hotely, ordinací lékaře - ba i elektrickým osvětlením a do poslední větve vykácenými lesy.

Plochá mýtinka mezi vysokými svahy nás zlákala k odpočinku. Žvýkaní čokoládové tyčinky přeruší poplašné kvílení veverky a pak se zpoza skalního útesu vynoří huňatá hlava. Srdce mi divoce buší. Medvěd nás pozorně sleduje - míří k jihu a my zase k severu. Hlavou mi běží vyčtené pučky: hlavně zběsile netíkat! Nemohu si pomoci a hledám překotně v porostu trasu, kudy uteču. Bestie znejistěla, jsme dva a to je přesila. Hlásí se rozum. Zvedáme ruce nad hlavu a pokřikujeme. Medvěd neochotně ustoupí a táhlým obloukem nás slušně obchází.

V Sheep Camp, kde přespíme, začíná pršet. Přestane až o čtyři dny později. V půl páté ráno balíme v pláštěnkách stan a vaříme horkou čokoládu, která rozproudí krev a rozevře ospalé oči. K Chilkootu zbývá pět kilometrů vytrvalého stoupání, skákání po kamenech a překračování horských bystřin. Obzor svírá mléčná mlha. K dešti se přidá ostrý vítr, zima a sněhová pole - kvůli nimž brzy v botách čvachtá a mrzne. Úpatí průsmyku se říkalo Scales (Váhy). Kanadská jízdní policie zde převažovala zlatokopům zásoby. Bez přísně vyžadované tuny do Kanady neprošli. Závěrečný úsek - Zlaté schody - je kilometr dlouhé vysilující stoupání v úhlu 45 stupňů. Na rozdíl od nás museli zlatokopové do schodů se čtvrt centem zátěže třicetkrát. Málokdy stihli více, jak jeden výstup denně. Zčásti kvůli vyčerpání, zčásti i kvůli předlouhé frontě kolegů, kteří jako mravenci stoupali krok za krokem ledovým schodištěm k vrcholu, kde zanechali náklad, po zadku sjeli zpět a vydali se opět vzhůru.

Lezeme doslova po čtyřech, v rukavicích a s kapucami hermeticky utaženými přes tváře. Divže nesněží. Jsme promrzlí na kost. Srub v místech, kde stávala celnice s kulometem - symbolem nesmlouvavosti kanadských hraničářů, nabízí střechu nad hlavou. Hodina odpočinku a litr polévky dodaly energii pokračovat. Ve dveřích míjíme irského mladíka s přítelkyní. Šla nalehko, jen v šortkách. Tmavě rudé skvrny na stehnech prozrazují, že trochu přestřelila. V okolí pasu leží metry sněhu a nebezpečná lavinová pole. Řeka uvolněného sněhu zde v dubnu 1898 pohřbila 64 zlatokopů. Spěcháme kamenitou tundrou a míjíme fluoreskující jezírka s probleskující modří tajícího ledovce. Linka stezky vytýčená rudými praporky překračuje blata se zrádnými sněhovými mosty. Chodníček vede dál podél jezera Crater Lake k Happy Camp a nakonec až k jezeru Deep Lake, kde podruhé přespíme.

Nazítří odpoledne dosáhneme modravé hladiny jezera Bennett, odkud na jaře 1898 vyrazilo přes sedm tisíc lodí vstříc Yukonu a závěrečné etapě odysei. U Bennetu potkáme párek staříků. Vyrazili do přírody ověšeni desítkou rolniček, jimiž plaší medvědy. Později si na ně vzpomeneme při dávce černého humoru vodáka z Vancouveru. Prý, jak se rozezná lejno černého medvěda od Grizzlího. Tak v tom od černého jsou brusinky s borůvkami, kdežto to od Grizzlyho je plné zvonečků. Téměř šedesát kilometrů chilkootské stezky jsme zvládli za tři dny. Bennett opouštíme pěšky po kolejích, které položila v roce 1900 společnost WP&YR a stlačila původně několikaměsíční horské putování přes Chilkoot na pouhé dvě hodiny jízdy vlakem. Po třech hodinách chůze zkřížíme cestu s klondijskou dálnicí. S palcem nahoru stavíme otřískanou fordku a vzápětí uháníme na její korbě do Whitehorse - metropole yukonského teritoria.

Volání yukonské divočiny
V loděnicích společnosti Kanoepeople se nás ujal sympatický John. Nezbytné papírování spjaté s pronájmem lodi prokládá historkami. Jako pravý Kanaďan je fandou ledního hokeje a Češi v NHL jsou mu důvěrně známým fenoménem. Na důkaz spřátelených myslí přihazuje zdarma gumový vak a prodá o dolar levněji repelenty. "Medvěda potkáte kdekoli. Na ostrůvky se neschováte - jsou výborní plavci," říká a uděluje rady, jak nakládat s potravinami a předejít nepříjemnému setkání. Nádavkem přihazuje, jak si loni na řece americká turistka léčila zánět průdušek mastí s ovocnou vůní. Aromatickým pachem naváděný medvěd vrazil do stanu, zakousl se spící ženě do nohy a táhl ji do lesa. Jediný ozbrojený člen výpravy utekl do řeky, kde skončil se spuštěnými kalhotami a život nešťastnici zachránila až průvodkyně, která doslova přerazila medvědovi o čumák pádlo.

Prvním ponořením pádla splyne loď s mocným proudem Yukonu. Tiše přemítám o řece, která na Klondike přivedla i Jacka Londona. Nemohu vnitřně vstřebat, že tajné klukovské sny inspirované knihami slavného spisovatele, docházejí naplnění. Snažím se představit mohutné kolesové parníky, které živeny kmeny yukonských stromů smutně houkaly v opuštěných meandrech řeky. V zamyšlení nás řeka nese k nočnímu tábořišti. Vysokému břehu vévodí tři stany. Dva z nich náleží skupince starších výletníků z Los Angeles, třetí Jonasovi - Švédovi, jehož nápadná podoba s Viktorem Koženým bije do očí. Jonas se na tři měsíce vymanil z povolání poradce softwarové společnosti. S povděkem přijímá plechovku piva a lámanou angličtinou vypráví o svém putování na kajaku. Protikomáří síťka ukrývá opuchlý ret. "Musely se do mě zamilovat," stěžuje si. Komáři jsou pravou metlou Yukonského teritoria. Co do velikosti, jsou stejní jako ti od Lužnice. Co do počtu, je však převyšují v milionech. Krátké rukávy nepřiházejí v úvahu. Nánosy repelentu mají časové limity. Svinstvo, které hravě prožere toaletní tašku a zbůsobí skvrny na syntetické větrovce, si s železnou pravidelností mažeme přímo do tváře. Neodbytný hmyz ale i tak doráží na chemický val a zkouší svůj krátký život směnit za jedinou kapku krve.

Další dva dny zabere úmorné padesátikilometrové pádlování přes jezero Laberge.
Bavíme se svéráznými výpočty. Došli jsme třeba k závěru, že den na jezeře každého z nás stojí deset tisíc pohybů pádlem. Křeče za krkem a v zádech potvrzují odhady. K obědu volíme místo, kde v lehkém oparu dýmu z ohniště sedí muž s knihou a uvolněným pohybem paže kyne na uvítanou. S jemným vystupováním prozrazuje u plecháčku čaje, že je z Vancouveru a na řeku se vydal s 16letou dcerou. Ta se cudně krčí v jeho stínu a rozpačitě bodá kudlou do kusu klacku. Počáteční nadšení z bezva prázdnin ji na Laberge opustilo. Nyní se s otcovou pomocí psychicky sbírá k další cestě. Oba míří do Dawsonu na hudební festival folku, všeobecně považovaný za šlágr yukonské sezóny. Druhý den úporného pádlování se zdvihá silný vítr a s ním i nebezpečné vlny, které hrozí každým okamžikem převrátit vratkou kanoi. Vlnobití sílí blíže ke břehu, ale dále na jezero se neodvažujeme, neboť ledová koupel by docela určitě skončila tragicky. Odrazy ocelově šedivého nebe ve vzbouřené hladině jezera podtrhují zlověstnou atmosféru nebezpečí. S příjezdem k ústí Yukonu nám padá kámen ze srdce. Zdá se, že i bůh řeky je nám více nakloněn a jakoby obřím drápem trhá těžká mračna na kusy, mezi nimiž vykukuje veselá modř.

Zavedený rytmus dne - tedy vstávání, sporá hygiena, balení, snídaně, den s pádlem a později rozdělání ohně, tahání dříví, večeře, stavba stanu a volná zábava - prokládáme krátkými zastávkami dávno opuštěných osad, zlatokopeckých táborů či telegrafních stanic. Zarostlý ostrůvek na soutoku s řekou Teslin poblíž bývalé indiánské vesnice Hootalinqua skrývá výjimečně zachovalý vrak mohutného parníku Evelyn, jehož společně s dalšími paroloděmi odsoudilo do výslužby vybudování klondijské silnice. Řeka se vine půvabnými meandry a v divokých točích omývá vysoké masívy žlutého pískovce. V hustých lesích svítí oranžové koberce tlustého mechu, které při chůzi v tábořištích tlumí kroky jako hluboký koberec. Zahlédneme vydru. Vyjma vznešených orlů bělohlavých a všudypřítomných racků se nám jiná zvířata vyhýbají. Na losy nemáme štěstí a na medvědy naštěstí také ne.

Alkoholici z Carmacksu
Pátý den cesty zahlédneme pozdě odpoledne most v Carmacksu. Majitelka nově otevřeného kempu nás vítá slovy: "Nebudete věřit, ale můj první zákazník letos v květnu byl také Čech." Středobod Carmacksu tvoří vlastně jen benzínová pumpa a motel s neslavně proslulým hostincem, kde den co den propíjejí státní podporu místní Indiáni. V temné místnosti prosycené pachem cigaret cinkají biliárové koule. Prodíráme se nálevnou bedlivě sledování čtyřiceti páry zarudlých očí Carmacksých Indiánů a jejich několika společnic téhož původu.. U barového pultu sedí zarostlý chlapík, jenž by se mohl fotit s turisty coby prototyp kanadského dřevorubce. Doslova splyneme s vysokými stoličkami a skryti za těžkými půllitry yukonského piva děláme jako by nic. "Ahoj, já jsem Kate," koketuje tlustá dívka a vzápětí mě připraví o cigaretu. Poučuje, že patří k Prvnímu národu - tak se Indiánům na Yukonu říká. Pozvání do vesnice, kde prý bude velká party s díky odmítám. "Dejte pozor, děvčata jsou většinou vdaná," varuje Derryl, jenž pracuje v Carmacksém salonu tři měsíce. Pozdě v noci, už jako jeho jediní hosté, Derryl u piva a skořicové pálenky potvrzuje předchozí výstrahy. Totiž, že Indiáni jsou v Carmacksu trvalou hrozbou vodákům, neboť jim cestou z pitek bourají stany, odvazují lodě či rovnou něco ukradnou. "Nejsou špatní lidé, jen mají bohužel potíže s pitím," uzavírá.

Pár hodin za Carmacksem u Pětiprstých peřejí (Five Finger Rapids) nabírá Yukon na rychlosti. Řeku přehrazuje stěna žulové skály, v níž prudký tok vyhlodal pět úzkých kanálů. Pro putující zlatokopy znamenaly peřeje poslední smrtelné nebezpečí před příjezdem do Dawsonu. Pro parníky pak svízelnou operaci, kdy se pomocí důmyslných navijáků vytahovaly proti proudu přes zdánlivě nepřekonatelnou překážku. Volíme prst nejblíže pravému břehu, neboť ve zbývajících utonulo před pár lety několik zbytečně odvážných vodáků. Zpěněná voda si pohazuje s lehkou kanoí jako s kusem papíru, ale divoký sjezd trvá jen okamžik. Vyjma šplouchání několika litrů vody v lodi a řádně promáčeného báčka bez potíží projíždíme.

Blíže k Dawsonu řeka díky mnoha přítokům nabývá v šířce a rozlévá se do širokých, často nepřehledných ramen. Barvou nejvíce připomíná zředěné mléko. Nečistoty splavené z tajících ledovců pohoří Saint Elias se třou o boky a dno lodě a ta hlasitě šumí. Čas od času svěříme kormidlo lodi proudu řeky a zabaleni do pláštěnek nadáváme na bleskové průtrže mračen.
Desátou a zároveň poslední noc na Yukonu rozbíjíme tábor na protáhlém písčitém ostrůvku ve středu řeky - necelých sto kilometrů od Dawson City. Původně jsme hodlali přespat na ostrově Stewart, ale po předem prohrané bitvě s komáry jsme se vyhlédnutého místa vzdali. Tupá a od té doby věčná nenávist k bodavému hmyzu zvolna v našich myslích ustupuje šimravému teplu ohně, lehce nasládlé chuti kanadské whisky a úchvatné scenérii neopakovatelného západu yukonského slunce.

Dawson: ve městě zlatokopů
Zlatá horečka proměnila Dawson City doslova přes noc v jedno z největších měst Kanady. Dvě stovky parníků spojily v kyvadlové dopravě město s civilizovaným světem a zásobovaly 40 tisíc obyvatel vybraným zbožím. Nechyběli ústřice, čerstvá zelenina či luxusní alkohol. Dawson - ležící na soutoku Yukonu a Klondiku - dýchal zlatými nuggety a okázalou zábavou. Co horníci vykutali, většinou na místě utratili. Mezi největší marnotratníky patřil bezesporu Alex McDonald, který jednoho dne přivedl do města karavanu sta mul ověšených praskajícími vaky zlata. I když prý shromáždil kov za dvacet milionů dolarů, zemřel v roce 1909 v chudobě, jelikož většinu bohatství věnoval charitě. Billa Gatese proslavily bizarní lázně v šampaňském a také to, že skoupil všechna vejce v Dawsonu - dolar za kus, jen aby se pomstil hádavé ženě a ona si musela odepřít svou oblíbenou ranní vaječnou omeletu. Jiní, mezi nimi i spisovatel Jack London, jenž narýžoval zlata za 4,5 dolaru, dali brzy Dawsonu sbohem. Švédský emigrant John Nordstrom prodal svůj pozemek za 15 tisíc dolarů, odjel zpět do Seattelu, kde založil veleúspěšnou síť obchodů s obuví - Nordstrom's Department Store. Prodaná parcela vynesla rok nato novému majiteli dva miliony dolarů.

Hliněné ulice Dawsonu voní dodnes nostalgií klondijské horečky. Ze salonů v ulicích zchátralých domů s falešnými štíty znějí hlasité výkřiky bavících se hostů. O kus dál veselé tóny piana lákají do kasina Diamond Tooth Gerties, kde své vnady předvádějí kankánová děvčata po vzoru tanečnic před sto lety. S počátkem strojové těžby zlata započal i trvalý odliv horníků. S jejich odchodem město nezadržitelně chřadlo. Nyní ožívá jen na pár měsíců krátkého yukonského léta. "V zimě zde zůstává jen hrstka lidí. Nedělají nic - snaží se jen přežít krutou zimu," říká Gwen Lee, majitelka obchůdku River of Gold. Gwen tráví většinu roku ve vzdáleném Vancouveru. Její krámek prosperuje zejména díky kupní síle německých turistů, kteří patří k nejčastějším návštěvníkům severozápadních cípů Kanady. Ostatně, němčina patří k neodmyslitelnému koloritu moderního Dawsonu. A nejeden z místních krámů má i německého majitele. Nejinak je to s naší fešnou hoteliérkou, která na Yukon vyrazila z rodného Německa před 12 lety a zůstala. Ed Litchek žije v Carcrossu a na Yukon přišel z britské Kolumbie ve dvaceti letech. "Kdo přijde na Yukon a stráví zde zimu, nikdy neodejde - a ten, kdo zde stráví léto, se už nikdy nevrátí," prozrazuje osudové kouzlo Yukonu.

Kde to všechno začalo
Patnáct kilometrů východně od Dawsonu stojíme u třpytivé hladiny Králičího potoka - později nazývaného Bonanza. Trojice mladých lidí sedí na břehu tři metry široké bystřiny a trpělivě promývá v kovové pánvi zlatonosnou horninu s nepatrnými a téměř bezcennými šupinkami zlata. Vědí, že nezbohatnou. Jen to chtějí zkusit. Před nimi tu samou půdu zoraly tisíce jiných rukou. Co uniklo jim, skončilo ve filtračních zařízeních průmyslových rypadel. Jsme v samém závěru našeho putování po stopách zlatokopů. V místě, kde v srpnu 1896 poobědval Kaliforňan John Washington Carmacks se svou indiánskou ženou Kate a jejími bratry Skookum Jimem a Tagishem Charliem. Stojíme přesně tam, kde Skookum Jim opláchl pánev zapečenou lososím masem, nevěřícně zalovil rukou mezi kameny potoka a zdvihl k slunci valoun zlata velikosti krejčovského náprstku. Stojíme tam, kde jeho smích odstartoval před více jak sto lety poslední velké dobrodružství lidstva.