|
 Na
špičce Chirripó, jde téměř o pravidelný jehlan, jsem si dovolil
zapálit svou nejvýšše položenou cigaretu. Oba Němci nám stačili
před odchodem prozradit, že i pro ně je zkušenost s velehorou nesmírnou
událostí. Nechtělo se nám věřit, neboť tito mladičci běželi den
předtím vzhůru jak o závod a nahoře se zdáli být bez známky únavy...
|
 Na
vrcholu jsme zůstali asi patnáct minut. Zapsali pozdrav do knihy
těch, kteří to dokázali a vzdali hold přátelům, kteří nás očekávali
v základním táboře. Cestou zpátky jsme doslova letěli. Sestup a
šest kilometrů do tábora jsme urazili za hodinu a kus. Obloha se
viditelně zatáhla a při posledních ohlédnutích se nám vrchol Chirripó
zcela ztratil...
|
 Zbytek
výpravy se mezitím dal do kupy. Honza s Veronikou byli v přípravách
na sestup a Luďek se k nim překvapivě přidal. Vedle 12 km na špici
Chirripó jej čekalo dalších 16 dolů. Cítil se, že to zvládne. V
deset dopoledne vyrazili. My s Nicol zůstali. Oba jsme potřebovali
vydatnější odpočinek...
|
 Odpočinku
jsme si dopřáli nadmíru. Kromě sušení prádla (než začalo pršet) jsme
zbytek dne strávili v posteli valením a četbou časopisů National Geographic
(zhruba ročníky 85-89). Krátce jsem ještě zašel na houby a zahustil
s nimi rýži tak vydatně, že se mi z toho samotnému udělalo špatně
- i proto, že jsem jídlo jako obvykle přemastil... |
 Ráno
bylo obvykle vymeteno. Na nic jsme nečekali a kolem šesté se vydali
na cestu zpátky. Zpočátku jsme nemohli uvěřit, že jsme ty kopce, po
nichž jsme nyní šli dolů, mohli vyjít v obráceném směru. Teplotu slunce
dosud eliminovala nadmořká výška. Žili jsme bohužel v přeludu, že
zpátky to bude jako výlet z petřínské rozhledny a to byl náš další
omyl... |
 Pravda
je, že focení jsem si vynahradil. Jenže pak člověk zjistil, že při
cestě dolů přestane skoro používat stehenní svaly a veškerou námahu
pohlcují lýtka. Ve třech tisících začal opět deštný prales a s ním
i tedy příjemný chládek, který se bohužel s klesáním měnil na vlhké
prostředí prádelny...
|
 Hustá
vegetace a díky ní i překysličené prostředí pralesa blahodárně působí
na plíce. Bez ohledu na to, jsme byli totálně vyčerpáni. Nicol bez
nadsázky došla dolů na pokraji zhroucení. Bolesti svalů ji prakticky
až do konce pobytu neopustily. První týden putování Kostarikou byl
za námi. Měli jsme pocit, že intenzivněji jsme jej nemohli prožít... |
 V+H+L
na nás čekali. Dolů jsme to zvládli za šest a nahoru téměř za devět
hodin. V místní sodě jsme domluvili sprchu, svižné jídlo a během hodinky
jsme sjížděli dolů do San Isidra de El General. Veronika ještě prokázala
bystrost zraku a my díky tomu viděli ŽIVÉHO lenochoda, kterak se chudák
bezmocně drápe z příkopu, nakonec se vyhrabal... |
San Isidrem jsme už projížděli cestou do Corcovada. Tehdy byla neděle
a město bylo liduprázdné. Potřebovali jsme banku jako sůl, neboť hotovost
vysychala. Nyní město žilo jako o závod. Centrum přecpané, ale banku
i fungující automat jsme během několika minut objevili. Před námi
bylo Jacó a pak Monteverde...
|
Designed
and edited by Radek
Adamec