Obyvatelé Miami jsou sympatičtí lidé, ale byli by ještě
mnohem sympatičtější, kdyby mluvili česky. Na tom jsme
se s Honzou oba shodli. Netvrdím, že bychom se tu nedomluvili.
To vůbec ne! Již po prvním týdnu jsme si byli docela jisti,
že americký jazyk má něco společného s angličtinou, a
toho jsme se drželi. Za dalších čtrnáct dnů jsme již poměrně
slušně uměli odpovědět na pozdrav a v samoobsluze jsme
si dokázali koupit cokoli. Přesto však, že jsme své jazykové
znalosti neustále prohlubovali, ještě ani po třech měsících
jsme nedosahovali takové úrovně, která by nám umožňovala
si s někým takzvaně poklábosit. Bylo nám jasné,
že na opravdový pokec musíme sehnat nějaké krajany.
To se ovšem lehko řekne. Hledejte krajana v miliónovém
městě! V novinách nic a na Internetu jakbysmet. Možná
bychom si dokonce podali inzerát, kdyby nám dřív snad
samo nebe neseslalo Esu. Esa je Fin, který v Miami žije
již nějaký pátek, a proto se také patřičně vyzná. Prozradil
nám, že někde za městem je jakýsi "Czechoslovak Social
Club", kde se podle všeho scházejí naši krajané. A když
viděl naše prosebné oči, slíbil dokonce, že sežene telefonní
číslo a sám tam zatelefonuje.
Co Esa slíbil, to také splnil. Telefonní číslo sehnal.
Ovšem do klubu se nedovolal. Říkal, že kdykoli se o to
pokusil, byl mu němou odezvou pouze záznamník, jehož záznamy
však patrně neměly pro majitele tu správnou prioritu.
Poradil nám tedy, ať se tam pokusíme zavolat sami a česky.
Udělal jsem to přesně tak, jak Esa řekl. Zavolal jsem
na ono číslo, krátce se záznamníku představil anglicky
a pak s úlevou hned přešel do češtiny. Než jsem však stačil
dokončit byť dvě krátké věty - ejhle, záznamník na druhém
konci telefonní linky se personifikoval do muže, a to
do muže česky hovořícího. Takový byl alespoň můj první
dojem. Při dalším hovoru jsem již nemohl neslyšet, že
přízvuk onoho pána je spíše československý. Že pravděpodobně
nemluví svým rodným jazykem, na něj však prozradil až
závěr telefonátu, když mi na moje "Na shledanou" v pohodě
odpověděl "Dobrý den." To také bylo první známkou toho,
že poklábosení s krajany nemusí být úplně přesně takové,
jaké jsme si zpočátku představovali. Na každý pád jsme
však ani na chvíli nezapochybovali, že pozvání do krajanského
klubu přijmeme.
Vypravili jsme se tam hned následující neděli. V tiché
čtvrti miamského předměstí jsme našli budovu, před kterou
již odpočívala pěkná řádka amerických aut. Svou solidností
dokazovala, že Češi se v zahraničí prosadit dovedou. Nad
vchodem nás mile překvapil nápis "Vítáme Vás". Vešli jsme
dovnitř se zatajeným dechem. a zatajený jsme ho ještě
chvíli podrželi. Hned za vstupními dveřmi totiž seděla
u stolku hezká mladá slečna. Nejdříve se nás anglicky
otázala, co chceme, ale když jsme ji odpověděli česky,
přešla do krásné, plynulé, bezchybné, hovorové češtiny.
Zeptali jsme se, co to ten klub vlastně znamená. Řekla,
že nic oficiálního, jen že se tam každý týden scházejí
lidé, kteří jsou Čechy, potomci Čechů anebo i ti, kteří
mají k českým zemím vřelý vztah. Už jsme se těšili, jak
se všemi ten hezký vztah pěkně zapijeme.
Naše nadšení však bylo zchlazeno okamžitě, když jsme očima
přestali mapovat onu slečnu a otočili se na druhou stranu,
tedy do sálu. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že sním,
věřil bych mu. Interiér sálu, včetně úplně všeho, osoby
nevyjímaje, by krásně zapadl do scén předválečných českých
filmů. Přes jednu stěnu se táhl hrdý nápis "Nazdar", který
byl lemován obrázky udatných Psohlavců, Žižků, Tyršů a
dalších národních hrdinů. Kolem stolu seděli vlastenci
důchodového věku, zasněně poslouchajíce tóny dávno zapomenutých
českých polek a valčíků. Již si nejsem jist, zda nejmladšímu
členu klubu bylo 65 nebo 67 let, ale nejstarší dáma ten
den zcela určitě slavila 95. narozeniny.
Nebylo ještě ani jedenáct, ale téměř všichni členové klubu
již obědvali. Kuchyně nabízela přes deset různých specialit.
Pravděpodobně bych dnes již nemohl podat kompletní jejich
výčet, ale na několik jídel si ještě vzpomínám. Byly mezi
nimi rozhodně: vepřová s knedlíkem, hovězí s knedlíkem,
guláš s knedlíkem, koprovka s knedlíkem a kuře s knedlíkem.
Já i Honza jsme byli sotva hodinku po snídani, takže jsme
více než místní menu ocenili, že si u baru můžeme koupit
lahvovou plzeň. Není sice tak plzeňská jako plzeňské v
Plzni, ale je to Pivo.
Posadili jsme se na kraji sálu k jedné mladší skupince
- manželský pár tak kolem sedmdesátky s maminkou. Oproti
očekávání se nám podařilo navázat rozhovor celkem bez
problémů. Všichni byli rození v Čechách a paní přes to,
že tu bydlí již více než 50 let, si na pár slovíček ještě
vzpomínala. Některé její formulace a obraty jistě stály
za zapsání. Například perfektně zohýbané slovo "vejtrska",
kterým označovala číšnici, počítám k těm nejroztomilejším,
jaké jsem kdy slyšel. Musím však čestně přiznat, že všichni,
se kterými jsme se bavili, se docela snažili a projevovali
až dětskou radost, když si na nějaké to slovo vzpomněli.
Kromě servírky ovšem. Ta mluvila drsně. Českých slov snad
uměla dost, ale používala je velice svérázným způsobem.
Bylo zábavné poslouchat její telefonický rozhovor, který
náhodou vedla v naší blízkosti. Po zazvonění zvedla sluchátko
a pozdravila zvučným: "Nazdar." Stěží jsme v sobě dusili
smích. V jejím podání by si tento pozdrav jistě našel
zasloužené místo v leckteré grotesce. Z dalšího rozhovoru
si dnes pamatuji již jen závěr, protože na ten se jednoduše
zapomenout nedá. Položila sluchátko, znechuceně si oddechla
a jadrnou češtinou s výslovností tak perfektní, jak jen
může být, pravila: "Kráva jedna".
Já i Honza jsme pomalu dopíjeli plzeň, zatímco ostatní
vytírali na talíři poslední zbytky mastnoty. Pohledem
jsme si vyměnili signál k pomalému, ale jistému odchodu,
když tu zazněli fanfáry a bylo nám oznámeno, že právě
začíná vyhlášení Ženy roku. Naše chuť tam již nebýt tím
ještě zesílila, ale oběma nám bylo jasné, že vhodná příležitost
k odchodu právě pominula. Seděli jsme tedy dál usuzujíce,
že nějaký projev nás už nezabije. Přečkali jsme nejen
dva projevy, ale i předávání putovního poháru. Jenže pak
nastoupila zpěvačka - dobrovolnice, jež se procítěným
podáním melodie "Mámo, zlatá mámo" snažila rozplakat celý
sál. Nevíme, zda se jí to podařilo. Po prvních tónech
písně náš pocit, že tam jaksi nepatříme, dospěl na hranici
jistoty. Zvedli jsme se a stručným "Nashledanou někdy
příště" se rozloučili.
Mé dojmy z Československého klubu bezprostředně po jeho
návštěvě byly - mírně řečeno - smíšené. Později jsem si
však uvědomil, jak obecný jen může být zákon obecné relativity.
Dosud jsem si myslel, že české je to, co znám já, co bylo
českého kolem mne, od mého narození až dodnes. Atmosféra
klubu mi však nechala nahlédnout do zcela jiného pojetí
významu český. Pohledem z jiného kontinentu, navíc zmrazeného
na téměř půlstoletí. Zatím se mi zdá, že český není Československý
klub v Miami a plzeňské zde prodávané. Je však docela
možné, že po návratu domů se mi to nebude zdát dostatečně
české už ani tam. Ještě ale nevím, zda to bude dobře,
či nikoli.
Příště: Kdo je Honza a kdo jsem já, jak jsme se dostali,
tam co jsme, a co tam děláme.
