Nevycházím z údivu

text: Arnošt Löbel

Že je Amerika jiný svět, jsem dobře věděl a duševně se na to připravoval již dlouho před odletem do Miami. Obával jsem se nejrůznějších nesnází, zádrhelů, mrzutých patálií, trapasů i nepříjemných překvapení. Z malých potíží jsem strach neměl; na ty jsem si dávno zvykl a nějaké nové by naopak mohly být příjemným oživením. Bál jsem se překážek velkých, zejména pak těch nepřekonatelných. Ty mi dělají potíže vždycky. Ukázalo se však, že Amerika je světem daleko všednějším, než by našinec čekal. Co do počtu zádrhelů by mohla s Bohemií sotva soupeřit. Již jsem tu skoro rok, a ještě jsem na žádnou nepřekonatelnou překážku nenarazil. A i drobných překvapení bylo tak málo, že pomalu nestojí za to o nich psát. Však bych to také ani nedělal, kdyby mezi těmi překvapeními nebyla věc tak zdánlivě všední, jakou je záchod.

Termínem záchod, jak ho zde budu dále používat, nemyslím celou onu místnost, ale pouze mísu – to, na čem se sedí, nebo u čeho se stojí (případně klečí). Nikdy by mne nenapadlo, že toto zařízení může fungovat na jiném principu, než jaký znám. Nejdříve jsem si myslel, že jsem pouze měl tu smůlu se hned napoprvé setkat s nějakou anomálií. Později jsem však zjistil, a stále ještě zjišťuji, že záchody jsou zde zvláštní všude. A přitom by to do nich jeden ani neřekl; na první pohled jsou k nerozeznání od našich – stejný tvar, stejná velikost, splachují. Rozčarování však přichází hned s prvním použitím.

Po příletu do Miami jsme museli na letišti nečekaně strávit dobu delší, než jsme předpokládali, protože jsme se neustále míjeli s člověkem, jenž si nás tam měl převzít. Když jsme se s ním konečně našli a když nás odvezl do místa našeho dočasného bydliště, byl jsem právě tak akorát dlouhou dobu off-line, aby se mi chtělo být on. Jen jsem zul botky, a už se rozhlížel po koupelně, abych tam byl první. Sotva pár sekund mi trvalo, než jsem přišel na to, jak se dveře do koupelny otvírají, a jen o málo více času jsem strávil zkoumáním, jak se zevnitř zamykají. Zamáčknout čudlík pod kulovou klikou a spěchám k míse. Zvednu poklop... a ztuhnu – voda v míse dosahuje ne níže než pár palců pod vnitřní okraj. „No to mi chybělo,“ pomyslel jsem si zoufale, „teď tak akorát potřebuju, aby byl ucpanej záchod.“ Na okamžik jsem podlehl zmatku, když tu se ve mně ozvaly geny české improvizace – zkusil jsem spláchnout. „A heleďme se, ono to není ucpané, ono je to tak úmyslně. No to jsou mi věci! Schválně, jestli to má nějakou výhodu,“ povzbudil jsem se a pustil se do aktu samého, který samozřejmě nehodlám popisovat podrobněji. Mohu snad jen prozradit, že výhodu jsem v záchodu plném vody rozhodně nespatřoval, a hádám, že také nikdo z těch, kdo byli v doslechu. „No uvidíme,“ uklidňoval jsem se, „počkám, až vyzkouším všechno.“

Trvalo to pár dní, ostatně jako vždycky při změně prostředí, než jsem se dočkal i sedací lekce. Již jsem nebyl nervózní. V minulých dnech nabytá zkušenost, že záchod není ucpaný, jen plný vody, mě nechávala vykonat potřebu bez zbytečného stresu. Ale pak, pane bože, pak jsem musel spláchnout, a to jsem nečekal. To bylo drsné. Všichni ti z vás, čtenáři, co jsou slabší nátury, teď trošku přimhuřte oči, nebo zbytek odstavce prostě přeskočte. Není to hezké počtení. Zdejší záchody totiž nesplachují tak jako naše – spuštěním proudu vody, který, hnán po celém obvodu mísy, vytlačí její obsah do odpadního potrubí. Rychle a nekompromisně. Záchod americký, ten si obsahem pohrává. Voda v něm totiž proudí do mísy nikoli shora dolů, ale diagonálně s úmyslem vyvolat vírový efekt. Což se jí také často daří. Spoléhaje na čtenářovu představivost, nebudu psát více.

Po pár dalších dnech jsem si již zvykl vstávat se současným položením záchodového deklu, nechávaje prostě záchod, dělat co umí. To si ovšem mohu dovolit pouze tehdy, když se proudící vodě vírový efekt podaří. Když ne, je to špatné; znamená to, že záchod je ucpaný, nebo alespoň přiucpaný. Řekl bych, že tato situace nastává průměrně tak po každém desátém dvacátém použití. Dnes již rozhodně vím to, nad čím jsem ze začátku tolik dumal, tedy proč je zde v každém koupelnozáchodu připravený obrovský instalatérský zvon. Ano, ten gumový zvon, kterým jednou začas domlouváme vodě v umývadle, aby odtékala rychleji. Myslím ti z nás, kteří šroubují sifon, až když není jiná možnost. Tak takový zvon tu mají na záchody. Světová velmoc! Vzor všech zemí! Prdlačky! Možná tak raketoplány a mrakodrapy, to umějí. Ale záchod, ten by rozhodně potřebovali zkulturnit.
Příště:Proč jsem se v noci vzbudil a koho jsem načapal v kuchyni.

text: Arnošt Löbel