Noční návštěvník

text: Arnošt Löbel

Americký záchod byl pro mě tím, co bych sice označil za překvapení, ale stěží bych mohl napsat, že jsem se ho lekl. Stavařská duše mi ostatně ani nedovolí, aby se lekl zařizovacího předmětu. Vylekat mě musí rozhodně něco jiného. Něco naprosto nečekaného, co by zaútočilo nejlépe v noci, nebo alespoň za pološera. Tak se i stalo. Přesně ideální podmínky k útoku nečekaného nastaly asi třetí noc po našem příjezdu do Miami. Bydleli jsme v ubytovacím areálu ve firmou pronajatém apartmánu. Ten sice nepatřil k nejluxusnějším, ale přesto daleko překračoval normu průměrného ubytovacího zařízení u nás; dvě koupelny na tři ložnice, vybavená kuchyň s ledničkou a myčkou, obývací a jídelní prostor, televizor, koberce, centrální klimatizace; cítil jsem se naprosto pohodlně i bezpečně.

Nevím, zda jsem se oné třetí noci probudil také žízní nebo jen dusnem. Ze sna mě vytrhlo mé vlastní sípání. Několikrát jsem krátce zalapal po dechu a potom s námahou otevřel rozespalé oči. Mohly být tak dvě po půlnoci. Všude ticho. Však by se také zvuk tím těžkým vzduchem prodíral jen s námahou. Nikde v sousedství se již nesvítilo, pokud jsem alespoň mohl prohlédnou přes zamlžené okno. „Někdo si zase hrál s klimatizací, že jo, Honzo?“ syknul jsem naštvaně. Honza neodpovídal. Spokojeně oddechoval. Že se usmíval, to dodnes přičítá pouhé mé představivosti. „Ale co, stejně mám žízeň, tak mohu i přenastavit termostat,“ pomyslel jsem si a rychle se zvedl, protože při myšlence na žízeň jsem si zároveň představil kanystr dobře vychlazeného pomerančového džusu, který měl za chvíli zmírnit mé útrapy.

Přešel jsem do obýváku. Ručička teploměru málem sahala na třicítku. „Miami je v březnu rozhodně něco jiného než Ústí,“ vzpomněl jsem si krátce na své příbuzné a známé. Posunul jsem páčku termostatu do normální polohy. Motor klimatizace spustil téměř okamžitě. Ještě jsem chvíli počkal stoje v proudu chladivého vzduchu, ale jen tak dlouho, než jsem se přestal viditelně potit. Pak jsem pokračoval do kuchyně. Floridský pomerančový džus je božský nápoj. Zvláště když je vychlazený, a to on je vždycky. Pil jsem až do toho pocitu zmrzlých mandlí. Na chvíli jsem si odpočinul a pak si zavdal ještě pár doušků, abych měl definitivní jistotu, že se neprobudím až do rána. Zavřel jsem ledničku a zamířil zpátky do ložnice – když tu se mezi igelitovými sáčky na kuchyňské lince něco pohnulo.

První moje myšlenka patřila myši, kterou však vzápětí doplnili had, ještěrka a tarantule, všichni v těsném sledu. Nebojím se. Rozsvítil jsem světlo vypínačem na druhém konci linky a se stočenými novinami v ruce se odhodlaně vrátil s úmyslem zjistit, kdo ještě zde přebývá. Nadzvedl jsem igelitovou tašku. Nic. Dal jsem na stranu krabici s cukrem a balený chleba. Také nic. Další igelitová taška a – fuj! Jinak nehybný, jen tykadly pomalu si ověřující překvapivě novou situaci na mne bafnul šváb. Ovšem čtenáři! Ne takový ten normální šváb, po kterých jsme šlapali třeba ve vojenské jídelně. Tohle byl Golem. Délku jsem nejdříve odhadl tak na deset centimetrů; to ten moment překvapení. Dnes vím, že neměl ani celých šest. Stále však dost na to, aby se o něm mohlo prohlásit, že to byl macek. Dlouho jsem se nerozmýšlel a vší silou udeřil ruličkou novin do míst, kde šváb stydlivě přešlapoval. Tahle zvířátka jsou však mnohem inteligentnější, než jakými se zdají být. Patrně podle jiskry v mém oku odtušil, co mám v úmyslu, a o zlomek vteřiny dříve, než noviny dopadly na desku linky, přesunul se šváb o metr dále. Prásk, prásk! Pronásledoval jsem ho s urputností, která se kvadraticky zvyšovala s každým minutím. Zasáhl jsem ho snad až na popáté a to ještě ne plnou silou. Zapadl za ledničku. Chvíli jsem poslouchal, ale protože se žádný podezřelý šramot již neozýval, usoudil jsem, že má dost (tuhý kořínek), a šel jsem spát.

Našli jsme ho ráno na poloviční cestě mezi ledničkou a odpadkovým košem, který pravděpodobně byl jeho dlouhodobým útočištěm. Za více než šest hodin uplazil vzdálenost pouhých dvou metrů! Ta vůle! Nelitovali jsme ho. U koše byl daleko dříve, než vůbec doufal. Ten den jsme v práci náš noční a ranní zážitek vyprávěli našim americkým kolegům. Mysleli jsme si, bůhví jak na ně nezapůsobíme. Nic. Nehnuli ani brvou. Ne však z pocitu trapnosti a studu. Řekli, že je to „normální!!“ „Hey guys, tohle je Florida! Tady je teplo a vlhko.“ Měli pravdu. A jakou! Šváby jsme v průběhu dalšího měsíce pak načapali také v koupelně, v ložnici a ještě v kuchyni. Tam třikrát. Setkal jsem se s nimi v práci i v obchodě. Dcery s nimi mají zkušenosti ze školy. Floriďanům však nijak zvlášť nevadí. Zde není šváb symbolem špíny; tady je symbolem podnebí.

Po roce na Floridě mi již švábi nevadí. Za prvé vím, že k tomuto subtropickému podnebí zkrátka patří, a za druhé jsem zjistil, že se s nimi dá úspěšně bojovat. Pokud se pečlivě staráte o svůj dům a provádíte pravidelná preventivní opatření, tak švábi rozhodně nemají šanci. Když jsem si po prvních třech měsících najal vlastní byt, provedl jsem nejdříve důkladný průzkum, při kterém jsem také našel několik exemplářů, naštěstí mrtvých. „Nejméně tak to musí zůstat,“ slíbil jsem si. V práci jsem se pozeptal na nejúčinnější hubící postupy. Pak jsem ještě v obchodech prozkoumal všechny dostupné protišvábí prostředky. Každý z nich sliboval zaručený úspěch. Koupil jsem je všechny. Takovou očistu, jakou já jsem provedl, hmyz přebývající v našem bytě ještě nezažil. Spreje, tabletky, pastičky, kuličky a mlžné bombičky. To všechno naráz a opakovaně. Dosud se žádný šváb neobjevil. Jen jednou jsme našli takového malého, mrtvého v podhledu koupelny, ale dodnes věříme, že se k nám doplazil od souseda. Ten je stejně nějakej divnej.
Jak jsme se učili jezdit autem a co si o miamském automobilismu myslíme.

text: Arnošt Löbel