S řidičákem v kapse je život v Miami mnohem jednodušší.
To jsme si mysleli a těšili jsme se na to. Abychom mohli
poznat, že vlastnit auto není zdaleka tak jednoznačným
plus, museli jsme si nejdříve nějaké pořídit a najet s
ním v rušném miamském provozu hezkých pár mil. Koupě,
podle všeho, neměla být problémem. Uvažovali jsme, že
zajdeme k jednomu z těch dealerů s novými nebo ojetými
vozy, kterých je tu asi tisíc, něco slušného si vybereme,
zaplatíme nějakou zálohu a odjedeme, nechávajíce dojatého
prodejce za námi mávat firemní vlaječkou, dokud nás nezahalí
prach. Tak jsme o tom četli; tak jsme to znali z filmů.
Nechtěli jsme si s Honzou kupovat hned vozy dva. Rozhodli
jsme se, že zatím koupí auto pouze jeden z nás, zatímco
ten druhý obstará bydlení. Mělo nám to oběma ušetřit některé
výdaje, se kterými jsme zpočátku museli nakládat opatrně.
Přirozeně to znamenalo, že jistý čas ještě budeme sdílet
ubytování, ale když jsme si uvědomili, že tam s námi už
nebudou ti čtyři další Poláci, připadalo nám to jako prázdniny
na opuštěném ostrově.
Nákup auta přišel na řadu první. Vůz je v Miami doopravdy
důležitější než byt. Přesněji řečeno, bez auta se byt
dá pořídit jen těžko. Však ono se ani auto bez auta neshání
dobře. Prodejny sice byly relativně blízko oproti lokalitám,
kde se Honza hodlal usadit, ale ono stačí jednou přejít
od prvního dealera k druhému, a pak od toho druhého ke
třetímu, aby měl člověk přecházení plné zuby. A proto,
když jsme to s koupí vozu začali myslet opravdu vážně,
půjčovali jsme si na víkend auto z půjčovny; a objížděli
jsme.
Nerad bych teď popisoval všechno, co jsme při kupování
zažili; bylo by to dlouhé vyprávění; snad až někdy jindy,
až bude více času. Zatím mohu jen prozradit, že to nebylo
právě lehké. Já i Honza jsme toho založení, že rozeznáme
kabriolet od limuzíny, terénní auto od sportovního a když
si do nějakého toho vozu sedneme, tak obvykle dokážeme
posoudit, zda se jedná o vůz s automatickou či manuální
převodovkou. V dalších technických detailech jsme si však
vždy nechali poradit od prodejce. Když ten třeba zdvihl
kapotu a ukázal nám motor, tak jsme po krátké výměně pohledů
podotkli:
"Vypadá hezky; ten asi šlape dobře, ne?" A s otázkou
ve tváři se obrátili na prodejce.
"Jako hodinky," přitakal vždycky ten člověk, "na to
můžete vzít jed. Je skoro nový!"
To jsme byli rádi, samozřejmě. Auto se starým motorem
jsme si koupit nechtěli.
Nebo když nás v nějaké té prodejně posadili dovnitř a
ukázali nám, jak interiér skoro září čistotou a voní silně
omamnou vůní, tak jsme se ptali:
"Je to hezky udržované, tady vevnitř. To nemohlo mít
moc lidí před námi, že ne?"
"Vy jste druzí!" říkali většinou. "Před vámi ho měla
jedna starší paní. Měla ho moc ráda. Nechtěla se s ním
ani rozloučit, ale musela, chudák. Přestěhovala se až
do Evropy!"
Já nevím, ti starší lidé fakt někdy už neuvažují právě
bystře. Koupí si nové auto sotva rok před tím, než se
hodlají přestěhovat na druhý konec světa. Neřeknu, kdyby
se to stalo jednou; ale během čtrnácti dnů jsme o podobně
ukvapené koupi a následném prodeji vozu slyšeli z úst
dealerů hned několikrát.
Přesto, anebo snad právě proto, že nám dealeři aut šli
všude na ruku, nemohli jsme se dlouho pro žádný vůz rozhodnout.
To bylo moc červené, v tamtom byly divné bezpečnostní
pásy, jinde nešla naladit naše oblíbená radiová stanice.
Zkrátka, vždycky tomu něco chybělo. Někdo by mohl říci,
že to byly drobnosti, ale my jsme za své peníze chtěli
jen to nejlepší. Vždyť to bylo naše první auto!
Nakonec jsme si ovšem vybrat museli. Do termínu, kdy pro
nás přestane jezdit firemní řidič, zbýval poslední den.
Poněkud jsem tedy slevil ze svých maximalistických požadavků,
a s vědomím, že si už něco koupit potřebuji, jsem se rozhodl
pro malý, ale roztomile zelený model Ford Aspire. Podle
slov prodejce jsem udělal vůbec to nejlepší, co jsem udělat
mohl. Měl ho vlastně zamluvený jeden jeho nejlepší přítel,
ale protože jsem mu byl opravdu sympatický a protože má
rád Českou republiku, tak mi ho po chvilce rozmýšlení
prodal. A dokonce, poté jsem na něj jaksepatří přitlačil,
mi udělal speciální cenu. Byl jsem nadšením bez sebe.
Rychle jsem vyřídil nezbytné formality, nasedl do vozu
a vyrazil. Dealer za mnou vlaječkou nemával a dokonce
se najednou nezdál být ani dojat. Také Forda jsem nějak
nemohl přimět, aby zanechal prodejce v oblacích prachu,
ale řeknu vám, v tu chvíli mi to nevadilo. Nic mi nevadilo.
Cítil jsem se jako král a nechtěl jsem si ten pocit kazit
nějakými malichernostmi. Vyrazil jsem do ulic s odhodláním
zařadit se mezi ty nejlepší miamské řidiče.
Ó však mé iluze, jak jste vždy naivní! Těšil jsem se na
inteligentní společnost zkušených a ohleduplných profesionálů,
ocitl jsem se však v džungli plné agresivních ignorantů.
Jako malému klukovi mi vždy, když jsem v úvodu románů
Karla Maye četl "tento příběh se odehrává v sedmdesátých
letech minulého století", bylo líto, že onu drsnou dobu
již nikdy nepoznám. Osud však ke mně byl zdá se nakloněn.
Cinkot ostruh a frkání divokých mustangů mi sice navždy
zůstane znít jen ve snech, ale jinak je mi dnes celkem
jasné, co se asi myslelo tím divokým západem. Všichni
drsní Londonovi zlatokopové by se třásli strachy, kdyby
měli Miami přejet napříč byť třeba jen jednou.
Dnes už mě věru na silnici jen tak něco nevyleká, ale
ty první dny jsem si užil něco strachu. Nedávání přednosti,
téměř neustálé troubení, šíleně rychlá jízda, šíleně pomalá
jízda, nenadálé změny směru jízdy, překvapivé zacházení
s blinkry. To všechno mě ničilo a rozčilovalo zároveň.
Především pak ty blinkry. To, co jsem se zpočátku jenom
domníval, vím dnes již s jistotou - většina miamských
řidičů a řidiček nemá ani tušení, k čemu ty malé oranžové
(červené u amerických vozů) lucerničky na autech vlastně
jsou. Dělal jsem si na téma "blinkry" takový malý, tajný
a čistě soukromý výzkum, a došel jsem ke značně překvapivým
závěrům. Posuďte sami:
52 % řidičů neví, na co blinkry jsou. Pokládají je
za ozdobné odrazky.
8 % řidičů ví, k čemu blinkry jsou, ale neví, jak
je uvést v činnost.
3 % řidičů si páčku blinkrů pletou s páčkou stěračů.
Vždycky, když se v největším lijáku zmýlí, hrozně
nadávají na nedokonalost vozů americké výroby.
11 % řidičů si opravdu myslí, že je to páčka stěračů.
Tím, že jsou u volantu páčky dvě, nejsou nijak překvapeni;
domnívají se, že ta levá je rezervní. Toto vědomí
je ještě více utvrzuje v rafinovanosti vozů japonské
výroby.
17 % řidičů dovede s blinkry zacházet, ale domnívá
se, že se jimi dává znamení ostatním vždy poté, kdy
se jim povede změnit jízdní pruh nebo směr jízdy.
Všichni z této skupiny silně opovrhují těmi, co blinkry
nepoužívají.
4 % řidičů umí blinkry používat a mají také poměrně
jasno v tom, kdy by se používat měly, avšak vrozená
hrdost a smysl pro osobní nezávislost je nutí blinkry
ignorovat.
Zbytek řidičů (5 % pro ty čtenáře, kteří nemají po
ruce kalkulačku) operuje s blinkry podle pravidel
logiky a silničního provozu. Pouze každý pátý z nich
je však rodilým Američanem. Ostatní pocházejí vesměs
z Evropy a v Miami nepobývají déle než tři roky.
Tak to jsou blinkry po miamsku. Již ty samotné by dokázaly
otrávit nejednoho pražského tvrďáka. Ale blinkry jsou
pouze třešničkou na dortu - něco, čeho si každý hned všimne.
Miamské silnice jsou však přímo nabity mnoha dalšími nebezpečími.
Tak předně, jezdí se tu téměř vším, a jezdí se s tím hodně
rychle. Něco jako technický stav vozidla zřejmě nerozhoduje.
Viděl jsem vozy, na které bych si nevsadil ani korunu,
že je možné s nimi ujet sto metrů. A vidíte - jezdí; a
jak! Jejich majitelé se nebojí kličkovat mezi ostatními
rychlostí 70 mil za hodinu. Také jsem viděl spoustu řidičů,
které řízení vozu zase tak moc nebaví a snaží se nudu
za volantem vyplnit něčím užitečným. Viděl jsem mladého
muže, který si při jízdě na dálnici psal jakousi zprávu,
kterou měl pravděpodobně za pár minut přednést na schůzi.
Viděl jsem řidičku, jež si jízdu zpříjemňovala čtením
novin, a také slečnu, která si za jízdy vedle mne stačila
udělat celý make-up. Sledoval jsem mileneckou dvojici
(on řídil), která se vydržela deset minut líbat, a to
v rychlosti jen něco málo pod stovkou. Viděl jsem jezdit
stoleté stařenky, ale také šestnáctileté výrostky. V Miami
smí jezdit každý od patnácti do smrti. Jak - to je pouze
jejich věc. Dokud do něčeho nebo do někoho nenarazí, nikdo
ani nemrkne. Kromě mě, samozřejmě; já abych se tu umrkal.
Vím, že si teď mnozí z vás myslí, jaká to není legrace,
ale věřte mi - není. Pokaždé, když vidím řidiče nebo řidičku,
kterak se krátce pomodlí, než zasedne za volant, tak mi
zamrazí v zádech. Růženec si tu na zrcátko věší každý
druhý a jistě ti všichni vědí, proč to dělají. Já to tedy
vím. Když mi při jízdě někdo znenadání a bez nejmenšího
upozornění vjede do cesty, ještě se občas lekám. Když
jedu za někým dvě míle, a on pořád bliká levým blinkrem,
mohl bych si myslet, že zapomněl; a také jsem si to dříve
myslel. Dnes vím, že ten řidič nechává blinkr blikat schválně
až do příští možné odbočky, aby tak ušetřil pohyb rukou.
Kolikrát se mi stalo, že řidič přede mnou začal blikat
na jednu stranu, ale když jsem ho začal objíždět po druhé,
tak mi vjel do cesty a ještě nadával. Připadal jsem si
první dny jak bažant na mazácké vojně. Dnes, jako zkušený
harcovník, mě tyto drobné poklesky nechávají naprosto
klidným, ale upozorňuji všechny, kteří by si sem chtěli
jen tak vyjet, ať si raději za cíl své cesty zvolí Paříž,
Řím nebo něco podobně klidného, a na Miami ať raději zapomenou.
Mělo by jim být dostatečným varováním, že Miami bylo za
loňský rok vyhlášeno třetím americkým městem s nejagresivnějším
provozem. Rád bych přitom podotkl, že New York ani Chicago
mezi oceněnými nebyly.
Příště: Honza si chce najmout byt na Miami Beach,
pak zase nechce, a nakonec si ho tam najme.
