"Jen ať všichni viděj, že My máme rádi
pořádek," oponoval jsem ženě.
"Vždyť se tam každej zastavuje. Určitě
si všichni myslí, že jsme ňáký máča."
"Ať si myslej, co chtěj; mně je to
jedno; já se za své jméno nestydím. Že oni nejsou schopní
si ani nadepsat schránku, ještě neznamená, že já se budu
bát to udělat."
Přibližně tento rozhovor jsem vedl se svou ženou krátce
poté, co jsme se nastěhovali do našeho současného bytu,
tedy někdy ke konci loňského června. Nejméně dvakrát jsem
již upozorňoval správce, že na mé schránce není dobře
vidět číslo bytu a taky, že bych ocenil, kdyby tam bylo
i mé jméno. Dvakrát jsem o to žádal, dvakrát mi bylo slíbeno,
že se tak stane. Nestalo se. To mne však nemohlo rozházet.
Socialismem odkojený jsem si zvykl zařizovat všechno sám.
Zašel jsem do místního papírnictví, zakoupil propisot
a označil jsem si schránku po svém. Ostatních, kteří měli
na schránkách jen tak něco vyryto klíčem, nebo ani to
ne, mi bylo skutečně líto. No, alespoň teď měli vzor,
kterého se mohli chytit. Palcový nápis na naší schránce
- precizně vyvedený, samozřejmě - jistě nutil každého
se zamyslet. Nad sebou, tvrdil jsem já; nade mnou, domnívala
se moje žena.
Očekával jsem, že nejméně do týdne budou všechny schránky
jako ta naše. Leč, nic se nedělo. "Divný patroni," říkal
jsem si. "Ani to s nima nehlo. Takže pravděpodobně jen
pošťák bude tím, kdo perfektně označenou schránku se jménem
a číslem apartamentu ocení." Říkal jsem si, že se ho na
to musím příležitostně zeptat. Náhoda tomu chtěla, že
ona příležitost se naskytla hned druhý den. Jel jsem domů
na oběd a viděl jsem, že pošťák právě přijíždí. Rychle
jsem zaparkoval, abych byl u schránek co nejdřív. Nepovedlo
se zcela. Pošťák už vystoupil z auta, když mně zbývaly
ještě dobré dva yardy.
"Sakra, už je tam i s poštou," přidal
jsem do kroku. "Ale co je? Kam jde?"
Pošťák přešel nevšímavě kolem schránek a zašel za ně.
Přehodil si balík z ruky do ruky a vytáhl klíče. Chvilku
s nimi manipuloval a pak si schránky otevřel. Zezadu a
všechny najednou! Měl přístupné všechny boxy naráz. Netřeba
dodávat, že každý z nich byl perfektně označen číslem
bytu. Pošťák do nich sázel dopisy jeden za druhým. Za
dvě minuty byl hotov. Zamknul zadní panel schránek, nasedl
do auta a odjel. Na můj krásný nápis se ani nepodíval.
Stál jsem tam jak tvrdé Y.
"Tak takhle je to!" Uvažoval jsem zdrceně.
"Tak to nás ostatní museli celou tu dobu mít za debily.
Není divu, že nikdo nenásledoval mého revolučního příkladu."
Bylo mi trapně.
Žena se mi samozřejmě smála. Já nevím, že manželky nic
tak nepotěší jako to, že To říkaly. V takových případech
jsou úplně celé bez sebe. Když se něco stane jí, a byl-li
jsem to tedy naopak já, kdo měl jako obyčejně pravdu,
tak její omyl většinou přejdu velice decentním mlčením.
Vždyť zmýlit se může každý, nebo ne?
O této příhodě se zde ovšem nezmiňuji proto, aby všichni
věděli, jaký jsem trouba. Uvádím ji, abych upozornil na
důležitost správně napsané adresy. Ten pošťák se totiž
vůbec nekouká na jméno adresáta. Jeho zajímá pouze ulice
a číslo bytu. To mu musí hrát s číslem na schránce. Správné
psaní ulice a čísla domu je při psaní do USA tedy kriticky
důležité. Že mi několik dopisů od přátel nedošlo, přičítám
právě chybám v adrese. A přitom je to tak snadné. Americké
adresy, a vůbec orientace ve městech, je mnohem jednodušší
než u nás. Rád bych všem, kteří mají zájem, dal nyní malou
lekci z pošťácké geometrie. Jako vzorové město použiji
Miami, jelikož ho nejvíce znám. Podobné nebo dokonce stejné
principy jsou však k vidění i v dalších amerických městech
a velkoměstech. Netvrdím, že moje vysvětlení bude stoprocentním
návodem, jak se neztratit, ale kdyby pomohl jen každému
desátému, tak to myslím stálo za to. Příště: Pokračování (první skutečně
univerzální a přehledný průvodce typickým americkým městem)
