Enjoy It aneb Dobrou chuť

text: Arnošt Löbel

Tak tu máme potraviny "se sníženým obsahem tuku", "s nízkým obsahem tuku", "docela bez tuku", "úplně bez cukru", "absolutně bez cholesterolu". A ovšem také kávy "bez kofeinu", piva "bez alkoholu", hamburgery "bez masa". Tedy, pokud jde o moderní potraviny, je americký slovník opravdu bohatý. A přitom zrovna v tomto případě by stačil výraz pouze jediný - "bez chuti". Každý by hned věděl, jak to výrobce myslel. Je až s podivem, jak se tak individualisticky založení Američané dokáží sjednotit, pokud jde o sortiment potravin. Podle toho, co je k dostání v síti dvou zde největších supermarketů, Publix a Winn Dixie, nemá žádný Američan na cokoli tučného ani pomyšlení. Musí na tom něco být, protože zákon rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou tu platí stoprocentně.

Avšak žádná pravda není jen černobílá. Po nějaké době jsem začal chápat, jak to tady asi chodí. Zdá se, že Američané, kteří jsou denně masírování nějakou novou pravdou o škodlivosti potravin, se nejspíše trošku stydí nakupovat nezdravě na tak viditelném místě, jakým je supermarket; tam, kde každý vidí, co si kdo veze ve vozíku. Jenže to vůbec neznamená, že by neměli stejné choutky (gastronomické), jako máme my, Češi; spíše naopak. Když však Američan dostane chuť na něco méně zdravého, vyrazí do restaurace. A tam to rozjede. To jsou rožněná žebírka s pikantní barbecue omáčkou a dobře prosmaženými hranolky. K tomu česnekové buchty, na kterých mastnota může vrhat prasátka. Mňam. Také gulášek si nijak nezadá s tím, který se u nás podává v těch nejlepších čtyřkách. Mají ho jen s bramborem, pravda, ale jinak... jako, jo. Obliba ve vyhazování si z kopýtka v nějakém tom podniku, kde se dá zapomenout na všechny zásady "zdravé" výživy, je značně vysoká. Soudím tak z neustále nabitých restaurací, do kterých se v době oběda a večeře lze dostat jen s obtížemi. Není neobvyklé, že hladoví hosté čekají u vchodu na umístěnku třeba půl hodiny i více.

Nejpopulárnějšími se tu zdají být restaurace exotické, především pak čínské, korejské, japonské, indické, mexické a italské. Je to pravděpodobně proto, že obsluha je v nich velice úslužná a rychlá, a také ceny jsou více než přijatelné. V podnicích, kde máte povoleno sníst, co snesete, se můžete nacpat k prasknutí za sedm dolarů; s pitím a spropitným. Jednu takovou restauraci máme poblíž firmy. Tam jsme s Honzou vyráželi poměrně často. Vždycky jsme si ten den ráno jen tak něčeho zobli, a pak až do oběda samozřejmě nic. Do TaiPei - tak se ten podnik jmenuje - jsme se kolem jedné hodiny dostavovali vyhladovělí jak vlci. Nemusím snad nikomu vykládat, že svých sedm dolarů jsme pokaždé využili dokonale. Obvykle jsme si tyto akce nechávali na pátek; nemuseli jsem si pak připravovat večeři a v sobotu jsme mohli spát až do odpoledne, protože první příznaky hladu se projevovaly nejdříve v době odpolední svačiny.

Každý den jsme ovšem do TaiPei chodit nemohli. Ono to sice není nijak moc, sedm dolarů, ale my jsme hlavně museli našetřit na spoustu nutností, a tak jsme obraceli každý dolar. Většinou jsme se tedy omezovali na domácí stravu, připravovanou ze zdrojů nakoupených v Publixu nebo ve Winn Dixie. Zpočátku to ovšem šlo ztuha. Ze všech těch potravin jsme rozeznávali akorát tak ovoce a zeleninu, limonády, džusy, plzeňské pivo, částečně rýži a těstoviny, a pak až žvýkačky. A to se přeci nedá jíst donekonečna. Chtěli jsme maso, které jsme si však neuměli připravit, a toužili jsme po chlebu, který jsme bohužel nemohli najít.

"Bez chleba, nejde jíst, a bez vody nejde pít...," zpívali jsme svého času o Svátku písní, aniž bychom nějak hlouběji dumali na tím, co se nám básník pokouší naznačit. Učitelé se iniciativně snažili vnucovat nám jejich vlastní interpretaci, ale byli úplně mimo. Básník vůbec neopěvoval obětavou práci rolnictva; on se jen právě vrátil z USA, a byv básníkem, vyjádřil své zoufalství podle svého.

Věcí, na kterých je napsáno "chleba", je sice v obchodech nepřeberné množství, ale kupodivu nic z toho chleba není. Američané říkají chleba vece, také všem těm baleným měchuřinám a dokonce i vánočce. Většina chlebů je sladkých, nebo alespoň nasládlých. Několik jsme jich zkusili, ale s ničím jiným než s marmeládou se to jíst nedá. Bylo nám fakt smutno. Až nám nějaká dobrá duše prozradila, že na opravdické chleby jsou tu pekárny. Teprve tam jsme našli něco, co vzdáleně chutná jako ústecký (v mém případě), nebo mostecký (v Honzově případě) chleba. Není to ono, samozřejmě, ale dá se na něj zvyknout. Pokud by někdo ze čtenářů zavítal do Států a chtěl si ušetřit počáteční tápání, tak ať se v některé pekárně ptá po Rye Bread, nejlépe po Jewish Ray Bread. Také v mnoha Publixech mají malé pekárničky, kde se dá koupit Rye Bread. Doporučuji ten s kmínem (seeded).

Kromě chleba jsem si již zvykl i na spoustu jiných potravin, nad kterými bych před rokem ohrnoval nos. Dokonce i na neplzeňské pivo. Na co se však asi zvyknout nedá, jsou dorty. Ani na jeden z nich. Což možná zní divně, ale jen pokud nedodám, že tady se vlastně prodává jenom jeden, maximálně dva druhy. Dorty se od sebe v podstatě liší jen zdobením. Základ tvoří piškotové těsto v síle asi dvou palců. Typický rozměr dortu je tak A3, ale v jakékoli pekárně vám na přání vytvarují dort jakékoli velikosti i tvaru. Dorty se zdobí barevným ztuženým sněhem, sladkým až hrůza. Jsou povoleny absolutně všechny barvy a témata. Nápaditost cukrářů nezná mezí. Viděl jsem bat-dort, super-dort, barbie-dort, flower-dort, football-dort a desítky dalších. Pokud si k cukráři přinesete obrázek, udělá vám na dort jeho kopii. Nemyslím vnoučkovu fotografii, takové rozlišení snad nedokáže, ale cokoli kresleného pro ně není problém. Nápisy, comixové figurky, firemní loga - nic není nemožné.

Jasně, že bez dortů bychom se tu obešli snadno. Používáme je vlastně jen jako víceméně standardní dekoraci při oslavách narozenin. Navíc některé zákusky jsou celkem jedlé. Je však spousta maličkostí, ničím nenahraditelných, které si člověk normálně ani neuvědomuje, dokud mu je někdo nesebere. Přesně jako v "Sůl nad zlato". V našem případě to nebyla sůl, ale třeba kmín. Zpočátku to jde, ale po měsíci nekmínovaných brambor a polívek máte chuť se vrátit do Čech. Naštěstí jsme kmín nakonec objevili v jednom kubánském velkoobchodu. Vedou ho pod názvem "Caraway seed". Nebo tvaroh - pro někoho možná zbytečná potravina, ale ne pro mne. Neznám nic lepšího než čerstvé buchty nebo šátečky s ještě horkým tvarohem. Prej to škodí zdraví, ale komu to vadí? Tady dávají do buchet sýr a pokládají to za normální. Ble! Kdo se mi teď směje, že jemu se to stát nemůže, protože on má nejraději makový, tak ať se uklidní - mák tu taky nevedou. Někdo mi říkal, že prý mák se tak trochu pokládá za opiát, a proto je tu samozřejmě zakázaný. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby to byla pravda.

Další zapovězenou potravinou je tu, zdá se, taveňák - normální mazací sýr; třeba Lipno, Vítěz nebo Sedmdesátiprocentní. Pane bože, výrobce, který by se na obalu přiznal, že jeho sýr obsahuje 70 % tuku, je absolutně odepsanej. Snad by ho dokonce i zavřeli. Rozhodně by na tom byl lépe, kdyby se prokázalo, že sýr obsahuje stopové množství marihuany. O tom by se alespoň mohla vést veřejná diskuse. Avšak tuk je nediskutovatelný; takže sýry se tu nemažou; ono bez tuku to totiž nejde.

Američané jsou posedlí touhou být nejlepší. Normálně je mi takový přístup blízký, ba dokonce velmi blízký, ale nejsem zas až takový blázen, abych všechno hnal ad absurdum. V touze po dokonalosti si Amerika nijak nezadá se svým největším protivníkem na tomto poli - s Ruskem. Nejlepší vynálezy, nejkvalitnější výrobky, nejstatečnější hrdiny tu člověk potkává prakticky na každém kroku, nebo lépe řečeno, na každém televizním programu. Někdy snad o tom napíši pár podrobností, avšak teď bych se rád zmínil jen o tom, jaký vliv má tato nezdravá ambicióznost na potraviny.
    Osudový!

Jakási blíže nepopsaná a po všech stránkách nešťastná náhoda tomu chtěla, že před několika desetiletími, a dost možná ještě dříve, se někdo neopatrně zmínil, že čím jemněji mletá mouka, tím lépe mletá. A to samozřejmě byla výzva. Dnes mají Američané nepochybně nejhladší mouku na světě. Klidně by si na ní mohli psát čtyři nuly. Jenže ti rozumbradové si neuvědomili, že jen část pekařských výrobků se peče z hladké mouky. Když jim to došlo, bylo již bohužel pozdě. Staré mlýnice zničeny, mlýnské kameny rozbity a všichni, kteří měli jakous takous vědomost o výrobě polohrubé a hrubé mouky, seděli dávno v domově pro seniory. Ovšemže nikdo nepřiznal, že to byla historická chyba; naopak - pytlíky v regálech s moukou se dále předhánějí v superlativech popisujících jemnost obsahu: "Heč, já jsem tak jemná, že mě mohou i kojenci," tvrdí jedna. "To je toho," nenechá si líbit druhá, "já jsem americká nejjemnější, certifikovaná." "Pche, ja jsem stejně jemná a ještě k tomu samokypřící," trumfuje všechny třetí. A tak se tam předhánějí, a zatím ubohému Evropanu, v našem případě Evropance - mojí ženě, se chce sednout si a bezmocně plakat, protože není jediného způsobu, jak z hladké mouky udělat knedlíky a bábovku.

Z čirého zoufalství nakonec žena koupila mouku kukuřičnou, protože podle vzorků zrna, rozsypaných všude kolem, se dalo doufat, že smícháním mouky hrubé kukuřičné s nejjemnější americkou vznikne směs srovnatelná s českou obyčejnou polohrubou. Ou jé, kdyby všechno bylo tak snadné jako počty, to by se to žilo! Jsem již dostatečně dlouho ženatý, abych po ochutnání ženiny experimentální třené buchty nedal na sobě znát všechny své okamžité pocity. Také dcery již mají dost rozumu a citu, aby poznaly, kdy se vyplatí mlčet. Buchta jen nějak pomalu ubývala, ale protože veverkám nakonec docela chutnala, označila žena tento pokus jako za slibný. Jakýsi šestý smysl jí však odradil od úmyslu v pokusech pokračovat, a tak se místo toho mohla více soustředit na očividně snazší cíl - přísadami zušlechtit hladkou mouku natolik, aby výsledné pokrmy alespoň připomínaly klasická česká jídla. A musím říci, teď po roce, že její snaha a umíněnost nakonec vedla k úspěchům. Nevím přesně, jak to dokázala, ale již jsem si tu pochutnal i na bramborových knedlíkách.

Přesto, že jsem právě popsal, jak je mnoho amerických potravin prostě nemožných, jsem nakonec toho názoru, že přežít se tu dá. Bramborové knedlíky s vepřovým a se zelím se přeci nejedí každý den. Kromě těch pár výjimek se jinak v obchodech dá koupit téměř vše, co průměrný Čech k životu potřebuje, a navíc ještě stovky jiných pochutin, k životu sice nepotřebných, o to však pikantnějších. Oblíbili jsme si zejména hroznový džus, arašídové máslo, brokolici, vařenou kukuřici, rosolovité jello (kromě mne), rožněná žebírka (jen já), černý chléb s rozinkami a spoustu, spoustu dalších delikates. Dokonce jsem našel jakousi zvrácenou oblibu v lehkém americkém pivu. Jasně, že je to spíše taková voda, ale koneckonců hořké to je a když si jedno malé po dobrém obědě dopřeji, tak se mi nechce zase tak moc spát. A tak, kdyby se mě někdo ptal, zda jsou potraviny tím, po čem se nám občas zasteskne, musím rázně odpovědět "ne, jídlo je až to poslední, co mi tu chybí."
    (P. S. Včera jsem kladivem rozmlátil zámek u koupelny. Za prvé se to zaseklo, a za druhé mě štve, že to není normální klika, ale taková ta bambule.)

text: Arnošt Löbel