ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domu



Zpět na seznam


Sponzor stránky
   

Všude dobře, v Čechách taky.

Text: Arnošt Löbel

Domů jsem se po více než roce docela těšil, ale tolik, že bych nemohl nedočkavostí spát, to zase ne. Za prvé mi nedělá zrovna dobře prosedět deset hodin v letadle, a za druhé jsem tušil, že rychlá změna prostředí mi může připravit nejedno nemilé překvapení. Především jsem se obával přechodu na manuální řazení v autě, které jsem si hodlal v Čechách půjčit.

Automatické řazení je dobrodiní z nebes, a jako každému jinému dobrodiní je možné mu uvyknout překvapivě rychle a silně. Vědom si toho, že půjčovna může požadovat absolvování zkušební jízdy, snažil jsem se připravit se na manuál lehkým tréninkem. Den před odjezdem jsem si od Honzy půjčil auto a zkusil jsem si objet jeden blok. Nebyla to hezká jízda. Chcíplo mi to vlastně na každé křižovatce, kde jsem musel zastavit; silnice jsem přejížděl natřikrát, couvání bylo hrozné a parkovat jsem musel nechat Honzu. Po této zkušenosti mi bylo jasné, že na základě zkušební jízdy by mi sotvakdo věřil, že jsem již auto někdy řídil. Rozhodl jsem se tedy, že se zkoušce - bude-li jaká - vyhnu nějakým fíglem.

A měl jsem štěstí. V Praze pršelo. Chvíli jsem s tím chlapíkem lítal kolem auta, aby mi mohl ukázat všechny škrábance, takže když jsme si pak sedli dovnitř, byli jsme dost nepříjemně provlhlí. Dělal jsem, že mi to nevadí, a abych to dokázal, frajersky jsem se zeptal: "Tak, kam vyrazíme, pokud vyrazíme?" "To je dobrý," odpověděl, a já úlevou přivřel oči a potichu a pomaloučku jsem si oddechl. Že se mi ulevilo oprávněně, pak dokázala moje cesta z letiště domů. Rozjížděl jsem se na několikrát, hned před letištěm jsem roztržitě vjel do prvního zákazu vjezdu, který tam byl, ve Slaném jsem se ztratil a celou cestu jsem měl takovou žaludeční nervózu, že si to nikdo nepřejte vidět. Na řazení jsem si pak vlastně zvykal celých dvanáct dní, ale nikdo, kdo se se mnou svezl, by jistě netvrdil, že by to zvykání bylo nějak výrazně vidět. Pokud jde o řízení auta, jsem každopádně rád, že jsem už zase v Miami.

Došlo mi, že Američané, kteří navštíví Bohemii, si asi také něco užijí. I když nakrásně manuální řazení ovládají, musí jim jít na nervy další maličkosti spojené s automobilovým provozem u nás. Třeba to, že se skoro nikde nedá zaparkovat. A pokud se zaparkovat dá, tak na stání tak úzkém, že se nejenom nedají otevřít oboje dveře dokořán, ale mnohdy není skoro možné se z auta dostat. A že vůbec všechny ty komunikace jsou nějaké takové úzké. Dost na makovici je také značení. Dostat se někam ve městě, které řidič nemá v malíčku, je bez vyptávání se chodců na křižovatkách prakticky nemožné. V Praze pak je to nemožné snad i teoreticky. Protože to dobře vím, nehodlal jsem při své návštěvě pražského kámoše nijak riskovat. Hezky jsem zaparkoval u sídla jeho firmy a po Praze jsem se nechal vozit. Jeho to baví prodírat se jednosměrkami, tak jsme byli oba spokojení.

Jenže každé plus má své minus. Ráno jsem našel za stěračem svého vozu pozdrav od esenbé, že je mám navštívit. Chvilka překvapení trvala jen do té doby, než jsem si všiml vykradeného rádia a stop po snímání otisků prstů na dveřích auta. "Ach jo, proč já jsem sem jenom jezdil. Namísto kochání se krásami Prahy budu trčet půl dne na četnický stanici." Jenže, jaké bylo moje překvapení; nejenže pánové policajti již pachatele dopadli a ukradené rádio jim odebrali, oni také byli maximálně milí. "Pane sem, Pane tam, samozřejmě, abyste tu dlouho netvrdnul, to se rozumí, tady nám to podepište, nashledanou, mějte se hezky." Jasně, že trochu přeháním, ale fakt jsem tam nestrávil celkem snad ani dvě hodiny. Byli světoví.

Ne jako ti esenbáci, kteří mě den předtím drapli v Ústí u kostela, že jsem nezastavil na stopčáře, ale až na výhledu. Chtěli za to sice jenom stovku, avšak na to, jaká je to blbost, je to pořád dost. Jako by neměli nic jiného na práci. Snad bych na to i rychle zapomněl, kdyby mě prostě zastavili a řekli: "Pane řidiči, na předchozí stopce jste nezastavil podle pravidel silničního provozu; bude vás to stát sto korun; nashledanou." Ne, to oni ne. To oni řidiče zastaví a tajemnou otázkou: "Tak pane řidiči, jestli pak víte, čeho jste se dopustil?" člověka dostanou do stavu "ježišikriste, co jsem zase vyved'." Ten můj esembák pak pokračoval, že prý jsem nezastavil stopce. Poměrně dobře si vědom toho, že jsem přeci stavěl, se nevině táži: "Já jsem nezastavil? Já myslím, že jsem zastavil?" On jako by mou otázku čekal, protože bez přípravy odvětil: "Pane řidiči, zastavit - to znamená uvést auto do takového stavu, kdy se kola co?... no, netočí, což jste vy co?... ne, což jste vy neudělal. Takže co s vámi? Víte, že za takovýto přestupek po vás správně mohu chtít pět set korun? Nevíte? No tak to vidíte. Ale podívejte se, já vím, že pět stovek je fůra peněz, takže vás pustím za sto. Ale příště ať se to nestane." Blbec. Dal jsem mu stovku, což mi nevadilo, ale od té doby jsem si na to několikrát vzpomněl, což mi vadí.

Ovšemže jsem na dovolenou nejel domů jen proto, abych nadával na auto a dohadoval se s esenbákama. To jsou jen takové doprovodné efekty. Hlavním důvodem mé cesty bylo zase se vidět se všemi příbuznými a známými, na kterých mi záleží a kterým snad záleží na mně. A to se celkem povedlo. Zvládl jsem se setkat s devadesátisedmi a půl procenta lidí, se kterými jsem se setkat chtěl, a ještě asi s tuctem takových, které jsem v itineráři neměl. To je neuvěřitelný úspěch, uvážím-li, že kromě návštěv příbuzných a známých jsem musel navštívit pěknou řádku úřadů. Občanku pro starší dceru, nové pasy pro obě, znova žádat o víza do těch nových pasů, finanční úřad, spořitelna a pojišťovna, stavební družstvo, notářství, základní škola, ta hned několikrát. Měl jsem z toho vážně strach. Avšak, nevím čím to je - snad že jsem byl na domácím hřišti, všechny ty úřady jsme zvládli rychle a bez problémů. Všechno šlo vyřešit a kde to trochu vázlo, pomohla ochota úředníků, kteří často měli odvahu i na malou improvizaci. Prostě - malý zázrak. Až mě to trochu vyvedlo z míry, protože jsem čekal nekompetentnost, formuláře a byrokracii; tak jak jsem si již trochu zvykl tady, v Miami. No ano, čtete dobře. Amerika není o nic víc země možností než země byrokracie. Nevěříte? Posuďte sami.

Možná víte, že kdokoli jede (nebo letí či pluje) do USA, musí vyplnit formulář I94, který americkým byrokratům slouží k jakési evidenci. Není v něm nic, co by již nebylo v pasu, takže jiný účel než buzeračně-evidenční mít nemůže. Vyplněním formuláře však povinnost cestovatele nekončí. Imigrační úředník mu z formuláře vrátí část, kterou je dotyčný povinen uschovat a - to hlavně - při výjezdu ze země zase odevzdat. Na tom kousku papíru přitom není nic jiného, než jméno, datum narození a razítko, to samé razítko co v pasu. Dobře si vědomi, jaké potíže může způsobit třeba jeden, ale špatně nevyspalý imigrační úředník, hlídali jsme ty papírky jako oko v hlavě. Tedy, snažili jsme se. Málo jsme se snažili. Nemáme ponětí, jak se to stalo, ale jeden papírek - mé starší dcery - jsme neuhlídali. Když jsme to zjistili, což bylo asi dva měsíce před plánovanou dovolenou v Čechách, obešla nás hrůza. Pak jsme si ale řekli, že je to přeci jen papírek, tak snad nám hlavu neutrhnou.

Protože však patříme k těm, co mají rádi vše podle pravidel, rozhodli jsme se věc nějak legálně urovnat. Zavolal jsem na imigrační úřad, přesněji řečeno na telefonní automat umístěný na imigračním úřadu, protože tady se úředníci po telefonu baví jen výjimečně. Automat mi oznámil, že s takovými případy počítají, a že si mám zažádat o žádanku na nový formulář. To pak jsem musel mailovat někam do Texasu, odkud mi asi za týden poslali speciální formulář pro žádost o ztracený formulář I94. Vyplnili jsme to a poslali expres zpět do Texasu společně s šekem na 85 dolarů (ano, osmdesát pět dolarů za kus papíru!). Za další dva týdny nám přišel zpět dopis, že námi vyplněný formulář i šek došly v pořádku, že děkují a že tedy nic nebránilo tomu, aby naše žádost o vydání náhradního formuláře I94 byla schválena a zaregistrována jako úřední žádost. Z toho bychom bývali měli obrovskou radost, kdybychom se dále nedočetli, že vyrozumění můžeme čekat za 60 až 90 dnů. Bylo nám hned jasné, že odletíme bez papírku. A taky že jsme odletěli. Odletěli jsme úplně bez problémů, což ovšem nemusí znamenat, že bez problémů se mi za měsíc dcera z prázdnin vrátí. Stále je to ještě případ s otevřeným a nejasným koncem. Kvůli úplně zbytečnému (z mého pohledu) papírku máme po dobu nejméně tří měsíců o čem přemýšlet.

Až budete někdo někdy nadávat na českou byrokracii, vzpomeňte si na moje trápení z formulářem. Uvidíte, že vám bude lépe. A pokud to nepomůže, vynadejte nejbližšímu úředníkovi, který by mohl být důvodem vašeho rozhořčení. Využijte toho, že zatím můžete někomu nadávat. Až tam budou všude jenom telefony, nebude to již tak snadné.
    Příště: Nezávisle o dnu nezávislosti.

Text: Arnošt Löbel

Jedeme autem, Jiná doprava, Bydlení, Plánujeme trasu, Strava, Národní parky, Fotoreportáže, Dokumenty, Basic info, Práce v USA

Edited and Designed by Radek Adamec
All rights reserved 1999
Snímky na stránkách byly z 99% pořízeny digitálním fotoaparátem Olympus C1400L a C820L