28. říjen po americku

Text: Arnošt Löbel

Možná to je pro někoho překvapením, ale "Den nezávislosti" není jen názvem jednoho akčního amerického filmu. Den nezávislosti je především americkým svátkem číslo 1. Svátkem s velkým S. Již vloni jsem si mohl všimnout, že oslav je plná televize, že všichni o tom mluví, konají slavnostní průvody, činí slavnostní prohlášení. Také jsem věděl, že večer 4. července je v každém větším městě pořádán slavnostní ohňostroj, z nichž nejvelkolepější je prý ten ve Washingtonu. Až do letošních oslav jsem však nevěděl, zda ta paráda není jen taková propaganda, nebo zda to ty lidičky myslí vážně. Našich prvních májů byla přece také plná televize, avšak v myslích nás, co jsme každoročně pochodovali se školou v průvodu, byla většinou myšlenka jediná - jak nerychleji a pokud možno neviditelně zdrhnout.

S nápadem strávit svátky v hlavním městě přišel Honza. Partu pro tento výlet dal vlastně dohromady ještě dříve, než jsem se vrátil ze své české dovolené. Byl jsem sice značně unaven cestováním, avšak touha přijít na kloub celé té záhadě kolem Dne nezávislosti, navíc přímo v epicentru toho všeho, mi velela jít do toho. Měl jsem štěstí, že pobyt ve Washingtonu byl stále ve stádiu vyjednávání, a že tedy nebyl problém požádat cestovního agenta o jedno místo navíc (zejména když Honza ani nikdo další z jeho doprovodu proti mé přítomnosti nic neměl). Nebyli jsme bohužel jediní, koho napadlo jet 3. července do hlavního města, takže náš agent měl očividně trošku potíže se sehnáním letenek i hotelu. A nebylo by se mu to možná povedlo, kdybychom bývali nepřipustili poněkud vyšší ceny, než jsme původně plánovali. Nakonec jsme souhlasili s cenou 200 dolarů za letenku a 100 dolarů za noc v hotelu Holiday Inn. Říkali jsme si, že to jistě bude stát za to; i kdyby nakrásně slavnostní průvod a ohňostroj nebyl ke koukání, pořád ještě ve Washingtonu zbývá spousta věcí, které ke koukání jsou.

Původně jsem vlastně chtěl do tohoto textu zasadit několik odstavců z americké historie, které by čtenáři osvítily pozadí vzniku nezávislých amerických států. Pak jsem si však představil, jak by asi bylo mně, kdybych to musel číst, a ze svého původního plánu jsem ustoupil. Nedá mi však, abych nezmínil alespoň maličkost. Mně se totiž hrozně líbí, že Američané považují za den vzniku své země právě 4. červenec. Toho dne roku 1776 se totiž nestalo nic jiného, než že kongres amerických kolonistů přijal prohlášení o nezávislosti na Anglii. Jen tak. Prostě se usnesli a bylo to. Žádný ohled na to, že jako poddaní Jeho veličenstva krále Jiřího III neměli žádné právo rozhodovat o jeho území. Přesto, že dobře věděli, že Jirka si to asi nedá líbit, viděli sami sebe od onoho dne jako příslušníky nezávislého státu. Při mém pojetí historie bych vznik Spojených států datoval jistě až do dnů po válce, pravděpodobně na 3. září 1783, kdy byl v Paříži podepsán mír a kdy teprve Velká Británie americkou nezávislost uznala.

Ale zpátky k výletu. Do Washingtonu jsme dorazili v sobotu někdy před polednem. Na letišti se k nám přidala ještě jedna kolegyně, která jela napřed, takže nás bylo celkem sedm: já, Tomasz, Piotr se svou dívkou a Honza se svým japonským harémem, který pro tento výlet omezil na počet dvě. Jak se sluší na správnou návštěvu nového města, zabloudili jsme hned v metru. Projeli jsme pár desítek mil jen tak křížem krážem (ovšemže si někdo myslel, že to není křížem krážem), než jsme zavolali do hotelu, aby nám podrobně vysvětlili, jak se k nim dostaneme. Pohled do mapy nám prozradil, že jsme právě dost nedaleko od cíle, takže bychom mohli jít pěšky. Šesti členům výpravy se však můj nápad nelíbil, a tak jsme si museli vzít taxíka. Jak jsme pak tak jeli a sledovali, že ony asi tři míle jsou převážně do kopce, musel jsem i já uznat, že Tomkovi by se s jeho dvěma nabitými kufry necestovalo lehce. Zvláště když slunce pražilo jako o život. Ještě nebylo ani poledne, ale teplota už jen jen se přehoupnout přes stovku (více než 37 °C).

Washingtonské slunce nás však nechtělo jen tak přivítat; ono to myslelo vážně. V sobotu se podle zpráv na onu stovkovou hranici dostalo a v neděli - v ten slavný den - ji dokonce ještě překročilo. Kdo z vás čtenářů kdy měl tu možnost procházet se městem při teplotě kolem 38 °C a na vlastní kůži pocítit, co s tím ještě dokáže udělat téměř absolutní vlhkost vzduchu, ten si dokáže představit naše nadšení, s jakým jsme navštěvovali washingtonská muzea, galerie a památníky. Byli jsme v Národním historickém muzeu, v obou částech Galerie umění, na Capitolu, u Lincolnova památníku (odkud měl proslov Forrest Gump), u Památníku vietnamských veteránů a před Bílým domem. Také jsme navštívili 3D kino, o kterém vám určitě jednou musím vyprávět. Nebyli jsme však v Národním archivu, v Kongresové knihovně, v Muzeu letectví a vesmíru, u budovy FBI ani u Watergate. Nenavštívili jsme Muzeum americké historie, úplně jsme zapomněli na Jeffersonův památník a Pentagon nám mohl po dvou dnech být už úplně ukradenej. Obdivuji turisty, kteří mohou všechno to zvládnout v jednom či dvou dnech. Co to je jenom za lidi? Ti snad musejí mít nějaký speciální výcvik nebo co.

Na rozdíl od běžných turistů jsme však my nemuseli mít výčitky svědomí ze špatně odvedené práce. My jsme přeci přijeli především kvůli oslavám 4. července. To jsme si chtěli vychutnat. Hezky jsme se na to vyspali, abychom v sobotu mohli na průvod mávat ze všech sil. Nehodlali jsme průvod sledovat od samého začátku, tedy od budovy Národního archivu, kde se kolem desáté čte Prohlášení o nezávislosti. My jsme si to dobře dokázali představit, co se tam asi říká, a tak jsme přibližně v jedenáct dorazili už k rozjetému průvodu. Ten byl opravdu parádní. Ne moc velký - nic co by se nevešlo na středně širokou Constitution Avenue - ale pro mne zajímavý. Místo pionýrů mažoretky, místo traktorů kovbojové na koních. Na alegorických vozech si neutírali pot umolousaní horníci, nýbrž zpívali či na něco hráli umělecké spolky z různých částí Ameriky. Průvodem pochodovali velcí nafukovací Mikymauzové a Donaldové, kteří se střídali s četami vojáků v historické zbroji. Byla to skutečně hezká podívaná, avšak složení průvodu nebylo to největší, co na mě zapůsobilo. Na mě udělalo dojem nadšení všech těch pochodujících i pochodu přihlížejících. Oni opravdu ten průvod berou smrtelně vážně a zdá se, že jsou na to hrdí. Tedy nic takového, co já znám. Mě už asi nikdo nikdy nepřesvědčí, abych pochodem v průvodu oslavoval nějaké pochybné historické události, ale přeci jen tak trochu závidím lidem, kteří jsou něčeho takového schopni. Podle mne to vypovídá minimálně o tom, že Američané nemohou být zase tak špatní, jak se o nich často říká.

Průvod končil po dvanácté, takže jsme měli dost času do začátku ohňostroje, který měl vypuknout v devět večer. Vypravili jsme se do města tam, co jsme předcházejícího dne ještě nebyli. A znova jsme většinu času trávili v muzeích a galeriích. Kromě toho totiž, že je tam maximálně příjemná atmosféra, tak do všech muzeí a galerií je vstup zdarma. Za takových podmínek si jistě da Vinciho, Goyu či Winslowa prohlédne daleko více lidí, než by tomu bylo u nás. Nemám tušení, zda je tomu tak ve všech amerických muzeích, ale nic bych za to nedal, že ano. V téhle zemi, kde jsou daně citelně nižší než u nás, na takovéto věci prostě peníze nějak sehnat umějí.

S blížícím se koncem dne bylo očividné, že se lidé stahují do prostor kolem Washingtonova monumentu, což je takový hodně vysoký komolý jehlan s vrchlíkem, ne nepodobný pylonu Ramese II v egyptském Luxoru (ověřeno na www.britanica.com). Kolem šesté večer už na obrovském prostoru kolem bylo shromážděno alespoň sto tisíc lidí. Nestáli však a nekoukali na efektně osvětlený monument. Klidně se věnovali zábavě podle svého. Pár skupinek hrálo volejbal, malí i velcí kluci čutali pumlíč, dospěláci pinkali badminton nebo se věnovali jídlu. Seděli v trávě nebo na dece, kolem sebe tašky s baštou a přenosné chladicí boxy s pitím. Takový neformální podvečer. Vypadalo to tam spíše jako u Máchova jezera, ovšem hodně hustě zalidněného.

Čekání na ohňostroj jsem si krátil sledováním lidí kolem sebe. Hodně legrace vzbuzovala skupina mladíků, kteří si v té vřavě házeli plastikovým létajícím talířem na vzdálenosti asi 50 metrů. Byl jsem zvědavý, zda jim někdo ze strefených omlátí ten talíř o hlavu. Nikdo se však necítil natolik postižen, aby kazil radost ze hry. Asi v sedm si to přihasil pán s paní a usadili se hned vedle nás. Jejich pohodovost byla pastvou pro oči. To, co jsem měl původně za deku, byl velký ubrus, na který paní vyložila horu nejrůznějších dobrot. On se posadil na skládací židličku, ona připravovala a podávala mu jídlo. Když měl on dost, připravila jídlo pro sebe, sedla si na svou židličku a společně sledovali okolí s výrazem diváků televize. Řeknu vám - Homolkovi jako vyšití.

Ohňostroj začal v devět a trval přes půl hodiny. Bylo to velké a hezké. Nestáli jsem sice v němém úžasu, ale přeci jenom jsme všichni vyslovili uznání nad uměním pyrotechniků, kteří rachejtle připravovali. Bohužel nemám zkušenosti s jinými velkými ohňostroji, takže nemohu srovnávat. Lidé se chovali spontánně, jako celý ten den (nebo život?). Když se povedl nějaký zvlášť hezký efekt, pískali a tleskali. K závěrečnému potlesku, který ocenil finální sérii světelných gejzírů, jsme se přidali i my, kteří zpravidla konání Američanů sledujeme s klidem a jistým odstupem. Ve chvíli, kdy nadšení projevuje něco mezi 200 a 300 dalších lidí, je těžké se ubránit je nenásledovat.

Přesný počet návštěvníků ohňostroje nevím (noviny psaly o statisících), ale po rozchodu nám připadalo, že jich v ulicích musí být snad milión. Proto jsem tentokrát také neměl nejmenší potíže přesvědčit naši skupinku o výhodnosti chůze. Cesta do hotelu nám trvala jen něco přes hodinu, zatímco Tomek, který vsadil na autobusovou dopravu, dorazil více než půl hodiny po nás. Myslel jsem, že cestou uvidíme nějaké slušné výtržnosti, které by se nechaly čekat ve městě s tak špatnou pověstí, jako má Washington. Jenže to bychom bývali museli přijet někdy jindy. Snad proto, že pro ten den byl velmi omezen prodej alkoholu, nebo že ulice byly pořád plné policajtů, neviděl jsem ani tu nejmenší výtržnost. Vlastně jsem viděl jenom jednoho opilého. Nějaký mladík vypadal, že má dost, ale jeho kamarádům, kteří ho neustále obklopovali, se dařilo jeho stav úspěšně maskovat. Velký kus cesty nás doprovázela skupina zpívajících si dívek. Nezpívaly falešně, avšak přesto mi jejich zpěv připadal zábavný. Zatímco bych u nás mohl slyšet nejspíš "Okolo Hradce", nebo "Šly panenky" popřípadě "Studentská halenka", tyhle dívky si zpívaly Pink Floydy. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

V pondělí jsme opouštěli Washington s pocitem dobře utracených peněz. Viděli jsme spoustu zajímavých věcí a lidí. Mohli jsme být u toho, když normální Američané slaví svůj největší svátek a měli jsme možnost sledovat, jak to prožívají. Je mi jasné, že pokud jde o oslavy svátků spojených s historií země, jsou to úplně jiní lidé než jsme my. Asi bych si teď dal velký pozor, než bych začal někde o 4. červenci žertovat, což je malý paradox, protože třeba takový 28. říjen slavím jen proto, že ten den má moje dcera narozeniny. Je sice možné, že postupem času mě Američané svým vlastenectvím nakazí, ale dost silně o tom pochybuji.

Pozn.: Historické podrobnosti jsem čerpal z knihy "Dějiny Spojených Států Amerických" od George B. Tindalla a Davida E. Shi. Překlad jejich knihy vydalo Nakladatelství Lidové Noviny v roce 1998. (Já sám si z dějepisu pamatuji jenom Zlatou bulu sicilskou.)
Příště: Radost z nakupování.

Text: Arnošt Löbel