A stejně jsou jiní, ti Američané. Mnohé rozdíly jsou tak
nenápadné, že si jich člověk při zběžném pohledu ani nevšimne,
a tak by nedůsledný pozorovatel mohl tvrdit, že Američané
jsou lidé jako my. Avšak každý, kdo se občas zaměří i
na detaily všedního života, nemůže přehlédnout do očí
bijící rozdíly. Dnes jsem byl s dcerami v kině na drasťáku
o nechutně inteligentních žralocích - "Deep Blue Sea"
se to jmenovalo - a ještě jsem ze sebe nesetřásl tíhu
onoho zážitku. Tím nechci říct, že by mnou tak otřásly
drsné záběry na žraloka porcujícího člověka na jasně definovatelné
části. Tvůrci filmu se snažili, aby se divákům ještě hodně
dlouho nechtělo koupat v otevřeném moři, ale to přece
bylo avizováno jako drasťák, tak to mohl každý
čekat. Alespoň my jsme to čekali. Mnou neotřásl film,
mnou otřásli návštěvníci, přesněji řečeno některé (dvě)
návštěvnice.
Řekněte mi po pravdě; viděl jste kdy někdo, aby se na
horor vypravila maminka s kočárkem, aby s tím kočárkem
vjela až do sálu, kde by se pohodlně usadila, kojence
si vzala na klín a společně s ním se dívala, jak na plátně
hryže žralok chlápkovi ruku? Připadá vám to taky jako
scifi, nebo jsem včerejší? Já pamatuji, že když jsme chtěli
v deváté třídě vidět "Čelisti", museli někteří z nás -
včetně mne - podvádět. S občankami v ruce a s tlukoucím
srdcem jsme procházeli kolem biletářek doufajíce, že pohled
na červený obal jim bude stačit. Samozřejmě, že stačil,
jinak bych ty Čelisti tenkrát neviděl, ale toho strachu
a odhodlávání se, než jsme do toho kina šli! A to nám
bylo skoro patnáct! Jsem přesvědčen, že kdyby si to na
Čelisti hasila maminka s kojencem, byly by uvaděčky schopny
na ni zavolat policajty; pokud by takovou šílenou maminku
nevyprovodili ostatní návštěvníci sami. A víte, že já
si myslím, že by to tak bylo správné?
Podívejte se, svoboda je hezká věc, ale všeho moc škodí;
i hezkých věcí. Škodí hodně sladkostí, hodně spánku, hodně
vína a snad i hodně peněz (jak jsem četl); proč by nemělo
škodit moc svobody? Ty bláznivé matky se sice mohou svobodně
rozhodnout vzít na horor svá dítka, ale copak nikdo z
ostatních nechápe, že jejich rozhodnutí nedává vůbec žádnou
šanci těm prckům? Na jedné straně jsou Američané úplně
vyšinutí v diskutování i v praktikování dětských práv,
ale na straně druhé přecházejí bez povšimnutí evidentní
důkazy jejich porušování. Mně to nejde do hlavy. Kdyby
to bylo jednou, ale to ne; i na "Mumii" jsme v kině potkali
lidi s kočárkem, a Mumie také nebyla žádná selanka. Byla
to legrace, ale jenom pro toho, kdo dokáže chápat. Batole
může vidět tak akorát velkýho strejdu, který se mu za
děsného řevu rozkládá před očima.
Od té doby pokaždé hledáme, zda v sále jsou nějaká mimina,
a ještě nikdy nás americké mámy nezklamaly. Já mám vždycky
hroznou chuť k těm lidem jít a vynadat jim, ale neumím
bohužel dost dobře anglicky nadávat; vlastně neumím ani
tak dobře mluvit, abych s nimi mohl vést živou diskusi,
natož diskusi přesvědčivou. Dcery mě sice vždycky uklidňují,
protože dobře vědí, že v českém kině bych za takovými
lidmi šel, ale tady na to nemám dostatečně silnou slovní
zásobu; zatím! Je tam však spousta jiných, kteří dobrou
slovní zásobu mají, ale ti si ji asi nechávají v zásobě.
Třeba se fakt tolik respektují, že dokud se někdo přímo
nevěší, tak to nemá žádnou váhu. Nebo se všichni bojí,
že by se nějakými méně vhodnými slovy mohli dostat mimo
zákon? Možná se bojí oprávněně, opravdu nevím, v čem to
vězí.
Vím, že jsem měl dnes psát o nakupování a je mi to líto,
že jsem nepsal, ale nemohl jsem. Musel jsem hodit na
papír (některých obratů se ne a ne zbavit) tohle a
musel jsem to udělat hned dnes, abych na to nezapomněl.
Ne snad kvůli vám, čtenáři, ale kvůli sobě. Pokud se stane,
že mě tu ti Američané nakonec zblbnou natolik, že přestanu
rozeznávat rozdíly mezi jejich a mým způsobem života,
nebo - ještě hůře - že moje dřívější myšlení se mi bude
zdát nějak zvrácené, budu se moci vrátit k tomuto článku
a probudit se.
Příště: Radost z nakupování (pokud
ne něco jiného).
