"To zas bude pěkná nuda," říkali jste si jistě, když jste
dočetli minulý díl Miami vice a všimli jste si, o čem
chci psát příště. "Co von pořád má s tou historií," slyším
vás hudrovat. A to jste ještě nevěděli, že dokonce nepůjde
o historii událostí, která se ještě sem tam dá - je-li
rozumně podávána - snést. Kdybyste tušili, že budu psát
o historii finanční, byli byste roztrpčeni asi ještě více.
Credit history se to jmenuje, avšak o dnu nezávislosti
nebo Little big hornu nepadá v souvislosti s touto historií
ani slovo. V tomto případě jde výhradně o peníze, a co
je nejdůležitější, o peníze každého v Americe žijícího
jedince. Představte si, že tu mají instituce, které ve
svých databázích ukládají údaje o vašem finančním životě
a udržují je tam po celý váš život. Kdykoli splatíte či
nesplatíte splátku vaší bance, když si koupíte auto, když
požádáte o hypotéku a když ji dostanete nebo i nedostanete,
když se nastěhujete do nového bytu stejně jako když se
odstěhujete, když dostanete přidáno, když ztratíte práci,
když... zkrátka kdykoli se vám přihodí něco, co by mohlo
zajímat toho, kdo s vámi někdy v budoucnu bude mít finančně
co do činění. Credit history je asi to nejdůležitější,
co by měl každý Američan sledovat, protože v Americe víceméně
platí, že kdo nemá credit history, ten jako by nebyl.
Credit history může být prakticky trojího druhu: žádná,
špatná a dobrá, přičemž jsou ovšem možné jemnější
nuance jako hodně špatná, dost dobrá nebo skvělá.
Vše závisí na konkrétním vyhodnocení v určitém čase. To
se stává vždy, když požádáte někoho o peníze, třeba při
koupi domu, auta, nebo při sjednávání půjčky na vzdělání
vašich dětí. Než se s vámi někdo začne bavit, nejdříve
ze všeho se spojí s jedním ze tří ústavů, které jsou pověřeny
vedením credit history pro všech 200 miliónů Američanů,
a vyžádá si všechny dostupné záznamy o vaší finanční minulosti.
Opatrnější věřitelé si ověřují údaje raději hned u všech
tří ústavů najednou. Musí k tomu mít od vás svolení, ale
to je víceméně formalita, protože bez svolení můžete jít
klidně domů; bez peněz, samozřejmě. Poté, co obdrží potřebná
data, zpracuje je váš budoucí věřitel speciálním hodnotícím
programem, který mu vyhodnotí vaši okamžitou solventnost
v podobě tzv. Credit score - vám nic neříkajícího čísla
pohybujícího se někde mezi 0 a 1000. Čím víc se bude vaše
skóre blížit k horní hranici, tím více se bude váš nastávající
věřitel usmívat a tím pravděpodobněji vám půjčí požadované
peníze. V opačném případě, bude-li vaše skóre pod určitým
limitem, můžete se naděje na půjčku klidně vzdát.
To, že credit history existuje, aniž by o to jeden stál,
ještě neznamená, že by se o ni lidé neměli zajímat. I
ti, kteří vždy vše včas splácejí, mají trvalé zaměstnání
a nestěhují se každých šest měsíců, mohou v okamžiku,
kdy to nejméně potřebují, zjistit, že jejich credit history
je vlastně dost špatná. Jdou si nic netušíce koupit nové
auto (tady běžná věc), a bác - "my vám ho nedáme, protože
jste před sedmi lety nesplatili poslední splátku za pračku
ve výši 1 dolar a 49 centů." To je pak, pane, překvapení,
zejména pokud ti lidé pračku ani nemají. Zjišťují a zjišťují,
jakže se to mohlo stát, až zjistí, že "oops, chybička
se vloudila do databáze, sorry." Chyba se samozřejmě může
statisticky jistě očekávat v systému, kde se spravují
miliardy finančních operací. Stačí, aby někdo spletl jedno
písmeno ve jméně nebo číslici v rodném čísle, a chyba
je na světě. Rozhodně se tedy doporučuje, aby si každý
svou credit history hlídal. Alespoň jednou do roka by
měl požádat nejméně jeden z těch tří kreditních ústavů,
aby mu za 10 dolarů poslali výpis s aktuálními daty. Svědomití
lidé žádají o výpisy všechny tři ústavy, aby mohli provést
křížové kontroly. A nebyla by to Amerika, kdyby tu neexistovaly
speciální společnosti, které za jistý peníz (zpravidla
60 dolarů ročně) slibují hlídat credit history a dát avízo
při každé podezřelé anomálii v klientových datech. Kruh
absurdnosti se tím uzavírá: člověk je hlídán systémem,
o který rozhodně nestojí, a ještě musí platit za to, aby
ten systém fungoval dobře. Kam jen to povede, půjde-li
to tak dál?
Možná si říkáte, že to snad nemusí být až tak velká katastrofa,
nemít credit history; vy sami jste si nikdy nemuseli půjčit
ani desetník a hodláte to dodržovat i nadále. Přesně to
jsme si s Honzou říkali i my - na začátku. Zakrátko jsme
však zjistili, že pouze dost bohatý člověk si nemusí dělat
těžkou hlavu se svou credit history; my všichni ostatní
však ano. Když se do Států přistěhuje cizinec, nemá žádnou
historii. Odborníci sice říkají, že je to lepší než mít
špatnou historii, ale z vlastní zkušenosti musím říci,
že dobré to rozhodně není. Ten cizinec totiž v každém
případě bude muset bydlet. Žádný problém pro Američana
s historií čistou jako padlý sníh; ten podepíše smlouvu,
složí nějakou směšnou finanční záruku (na případné poškození
bytu), někdy ani to ne, a bydlí. Náš cizinec však bude
pravděpodobně muset zaplatit dvě až tři měsíční splátky
a tučnou finanční záruku k tomu. Při průměrné ceně nájmu
kolem 700 dolarů za měsíc musí potřebná hotovost cizince
být rozhodně vyšší než 2000 dolarů. Mnoho pronajímatelů
mu ani tak byt nepronajme bez podpisu nějakého solidního
ručitele. Sotva si cizinec utře slzy nad dost zbytečně
vynaloženými penězi za byt, bude muset shánět další peníze
na auto, nenachází-li se náhodou v některém z těch mála
amerických měst, kde funguje veřejná doprava. U automobilového
dealera, kde by slušný Američan nezaplatil ani
cent, a přesto by odjel v posledním modelu Chrysler M300,
tam bude chudák cizinec těžce smlouvat, aby mu prodali
12 let starý Ford za 2 a půl tisíce.
"Je to nespravedlivé," opakovali jsme si dennodenně; "Jak
my k tomu přijdeme, že naše česká solventnost nemá ve
Státech žádný význam!" Nefňukali jsme však dlouho. Došlo
nám, že z našich nářků si stejně nikdo nic dělat nebude,
a rozhodli jsme se raději pracovat na tom, aby naše credit
history byla co nejdříve alespoň dostatečná. Neradi
jsme totiž někomu za pitomce. Začali jsme se všemožně
vyptávat, kterakže si takovou běžnou historii pořídit.
Jaké však bylo naše překvapení, když jsme den za dnem
zjišťovali, že nejenom pouze málokdo je schopen nám jakkoli
poradit, ale že v mnoha případech dostáváme rady dost
protichůdné. Asi po dvou týdnech vyptávání jsme věděli
pouze tolik, že si pravděpodobně budeme muset pořídit
kreditní kartu; nevěděli jsme však jakou, ani jak to udělat.
Nikdo nám neporadil žádný postup. Američané jsou v radách
hrozně zdrženliví. Kdybych se na něco podobného zeptal
doma, dostalo by se mi pravděpodobně podrobných instrukcí,
jak co udělat, u jaké finanční instituce a proč zrovna
tam. Byly by to informace subjektivní, ale o to více přesvědčivé.
Američané však, snad z obavy, aby nebyli neobjektivní,
vám raději neporadí vůbec. V nejlepším případě vám podají
výčet několika možných alternativ, ale vždy bez nejmenšího
náznaku alternativy optimální.
Možná však, že Američané nejsou až tak skoupí na slovo.
Možná, že neradí jenom proto, že oni sami nevědí, jak
to s tou dobrou a špatnou kreditní historií vlastně je.
Jak jinak by se mohlo stát, že v letech 1996 až 97 musely
více než 4 milióny Američanů zastavit svůj dům, aby se
dostali z dluhů nadělaných nerozumným používáním kreditní
karty? Proč by jinak statistiky zaznamenávaly takové údaje,
jako že v loňském roce celé dvě třetiny Američanů neměly
tušení, na jakém principu vlastně kreditní karty fungují?
A to každý z nich má v peněžence nejméně jednu! Nechtěl
bych se vytahovat (známí mi potvrdí, že to nemám ve zvyku
:-), ale teď po roce bych ve znalostech kreditních poměrů
mohl soutěžit s 99 % americké populace, a to ani nepočítám
kojence. Nebudu však takový, že si to jako normální do
sebe uzavřený Američan nechám pro sebe - já se s vámi
o své zkušenosti rád podělím. Příště. Příště: Co jsou kreditní karty, jaké druhy existuji,
jak fungují, jak se získávají a jak se o ně přichází,
zkrátka jak se nimi žije i jak se žije bez nich.
