Snad všichni Američané žijí dva životy. Jeden víceméně
takový, jak ho známe my, a ten druhý - telefonický. Každému
cizinci je od začátku jasná nejen tato rozpolcenost, ale
také to, že život po drátě má jednoznačně navrch. Není
to jenom tím, že telefony jsou úplně všude, a to tak v
desetinásobné hustotě, než je běžné v Čechách. Lidé tu
opouštějí telefonickou komunikaci pouze v těch případech,
kdy je to nezbytně nutné; například když se svědek opravdu
musí osobně dostavit k soudu, i když si osobně myslím,
že i to se změní co nevidět. Na mě tento přístup působil,
a stále ještě působí, dost depresivně. U nás se má za
to, že osobní kontakt je osobní kontakt. To zná jistě
každý, kdo kdy něco zařizoval na úřadě. Tady, když se
někam dostavím osobně, tak na mne koukají, jako bych spad'
z višně.
Zpočátku jsem oceňoval tu příjemnější stránku zdejšího
přetelefonizovaného světa. Připojení bytové stanice mi
trvalo všeho všudy asi hodinku. Nejdříve jsem musel zatelefonovat
do telefonní společnosti a říci jim, že jsem se právě
nastěhoval tam a tam a že chci telefon. To za mne udělala
naše hodná sekretářka. Pak jsem vypsal šek na částku pokrývající
náklady na připojení a jistou finanční záruku. Ten šek
jsem musel osobně zanést do takové minikanceláře v nedalekém
obchoďáku; asi kvůli podpisu smlouvy. Nebo je to nějaký
předpis společnosti BellSouth, nevím. Odpoledne jsem si
byl koupit telefon a večer už jsem volal domů.
K dalším plusům zdejšího systému patří lokální telefonní
poplatky. Jeden telefon v bytě přijde měsíčně na 15 dolarů
plus daň, nějaké režijní poplatky a údržba, řekněme celkem
20 dolarů, plus minus. Za to máme neomezené hovory v miamské
oblasti; a ano - i když je mi trochu trapné se o tom zmiňovat
- neomezený přístup k e-mailu a k Internetu, ale o tom
ještě někdy příště. Průměrnému Čechovi by určitě ke spokojenosti
stačilo mít místní hovorné za dvacet korun měsíčně. Ono
i kdyby se to přepočetlo na koruny, tak by to pořád ještě
bylo terno. Který surfer dneska v Bohemii platí
míň než sedm stovek, že jo?
Toto druhé plus, které jsem právě popsal, je ovšem plusem
posledním. No řekněte, komu by nelezlo na nervy pořád
někam telefonovat? Chcete letenky - telefonujete; potřebujete
pojistit auto - telefonujete. Telefonem, a někdy dokonce
jedině telefonem, můžete manipulovat s účtem v bance.
Když potřebuji na úřad, musím si nejdříve telefonicky
dojednat schůzku. Stejně tak je to s doktorem, právníkem,
psychiatrem. Nikdo nečeká, že se objevím ve škole ve sborovně,
když potřebuji vyjasnit něco ohledně vzdělání. To prostě
nikdo nedělá! A mají nakonec i pravdu, když se nad tím
zamyslím. Telefonování může ušetřit spoustu času. Jenže
zvyk je zvyk.
Navíc, něco jiného je telefonovat česky, a něco jiného
anglicky; nebo přesněji - americky. Když mám výjimečné
štěstí, sedí na druhém konci drátu bílý(á) Američan(ka)
s vytříbenou a trénovanou angličtinou. V běžných případech
jednám s normálním člověkem, který mluví, jak mluví. V
Miami to většinou znamená, že v přízvuku je něco španělského
nebo portugalského. Mohu si gratulovat, když rozumím dvě
třetiny všeho. Dá se na tom stavět, ale jistý si nemohu
být ničím. Ještě horší to mám, když se domlouvám s černochem,
nebo jak tu říkají, s Afro-američanem; mám-li fakt smůlu,
tak s Afro-američankou. Kromě pozdravu jen ztěží v jejich
řeči rozeznávám anglická slova. Většinou mi nezbývá, než
se s díky omluvit a zavěsit.
Neméně mi vadí meziměstské a dálkového telefonování. Vezmu-li
to nejjednodušším způsobem, je to drahé. Rozhodnu-li se
pro levnou variantu, musím počítat s problémy. Nevím,
jak je to v jiných městech a státech, ale v Miami to chodí
takto: ve stejné době, kdy uzavřu smlouvu s BellSouth,
který zajišťuje lokální hovory, naskočí mi automaticky
účet u AT&T, jenž zabezpečuje hovory dálkové. Uživatel
si může vybrat jiného zprostředkovatele, ale pokud to
neví - můj případ - nikdo mu to nepoví. Pak se ovšem diví,
když mu za nějaký měsíc přijde od AT&T účet za nic.
Tenhleten skoro-monopolista (nemá monopol, ale
kdyby ho měl, nechoval by se jinak) se jistí tím, že od
každého vyinkasuje minimální hovorné. Když ho provolám,
zaplatím ho (plus daně, poplatky, servis atd. atd). Když
ho neprovolám, zaplatím ho také. Přibližně 20 dolarů za
tři měsíce. Není to moc, ale jde přeci o princip.
Zjistil jsem to minulý týden. Volal jsem hned na BellSouth,
ať mě toho AT&T zbaví. Řekli "No problem" a nechali
si za to zaplatit tři dolary. Navíc budu platit dolar
padesát měsíčně za to, že nemám žádného providera dálkových
hovorů. Blbákov! Musím platit i za to, že nic nechci!
"Welcome to America" mi říká každý, komu si stěžuji. Telefonní
společnost vůbec nezajímá, že si zajišťuji dálkové hovory
jinak. V Americe je naštěstí na telefonním trhu poměrně
husto. Když víte jak, můžete volat docela levně. Některé
ze služeb jsou dostupné dokonce i náhodnému návštěvníku
Států. Pokud k takovým patříte, mohou se vám následující
informace docela hodit.
Pozor, finta fň. "Následující" zde znamená "následující
týden" :-) Myslím, že dělám ty články moc dlouhé. Někdy
dokonce přistihnu sám sebe, když si to po sobě kontroluji,
že ke konci druhé stránky už usínám. "Tak to ne!" řekl
jsem si. Od toho ten Internet nemáme! Měly by tam být
jen takové stručné, výstižné článečky. Doufám, že většině
to nevadí, a věřím, že M. H. to zase jednou překousne
:-)))
Příště: Kterak volat po USA a z USA do Bohemie, a jak
při tom ještě ušetřit.
