ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domu



Zpět na seznam


Sponzor stránky
   

Úvod do amerického moderního telephonismu

Text: Arnošt Löbel

Snad všichni Američané žijí dva životy. Jeden víceméně takový, jak ho známe my, a ten druhý - telefonický. Každému cizinci je od začátku jasná nejen tato rozpolcenost, ale také to, že život po drátě má jednoznačně navrch. Není to jenom tím, že telefony jsou úplně všude, a to tak v desetinásobné hustotě, než je běžné v Čechách. Lidé tu opouštějí telefonickou komunikaci pouze v těch případech, kdy je to nezbytně nutné; například když se svědek opravdu musí osobně dostavit k soudu, i když si osobně myslím, že i to se změní co nevidět. Na mě tento přístup působil, a stále ještě působí, dost depresivně. U nás se má za to, že osobní kontakt je osobní kontakt. To zná jistě každý, kdo kdy něco zařizoval na úřadě. Tady, když se někam dostavím osobně, tak na mne koukají, jako bych spad' z višně.
   
Zpočátku jsem oceňoval tu příjemnější stránku zdejšího přetelefonizovaného světa. Připojení bytové stanice mi trvalo všeho všudy asi hodinku. Nejdříve jsem musel zatelefonovat do telefonní společnosti a říci jim, že jsem se právě nastěhoval tam a tam a že chci telefon. To za mne udělala naše hodná sekretářka. Pak jsem vypsal šek na částku pokrývající náklady na připojení a jistou finanční záruku. Ten šek jsem musel osobně zanést do takové minikanceláře v nedalekém obchoďáku; asi kvůli podpisu smlouvy. Nebo je to nějaký předpis společnosti BellSouth, nevím. Odpoledne jsem si byl koupit telefon a večer už jsem volal domů.
   
K dalším plusům zdejšího systému patří lokální telefonní poplatky. Jeden telefon v bytě přijde měsíčně na 15 dolarů plus daň, nějaké režijní poplatky a údržba, řekněme celkem 20 dolarů, plus minus. Za to máme neomezené hovory v miamské oblasti; a ano - i když je mi trochu trapné se o tom zmiňovat - neomezený přístup k e-mailu a k Internetu, ale o tom ještě někdy příště. Průměrnému Čechovi by určitě ke spokojenosti stačilo mít místní hovorné za dvacet korun měsíčně. Ono i kdyby se to přepočetlo na koruny, tak by to pořád ještě bylo terno. Který surfer dneska v Bohemii platí míň než sedm stovek, že jo?
   
Toto druhé plus, které jsem právě popsal, je ovšem plusem posledním. No řekněte, komu by nelezlo na nervy pořád někam telefonovat? Chcete letenky - telefonujete; potřebujete pojistit auto - telefonujete. Telefonem, a někdy dokonce jedině telefonem, můžete manipulovat s účtem v bance. Když potřebuji na úřad, musím si nejdříve telefonicky dojednat schůzku. Stejně tak je to s doktorem, právníkem, psychiatrem. Nikdo nečeká, že se objevím ve škole ve sborovně, když potřebuji vyjasnit něco ohledně vzdělání. To prostě nikdo nedělá! A mají nakonec i pravdu, když se nad tím zamyslím. Telefonování může ušetřit spoustu času. Jenže zvyk je zvyk.
   
Navíc, něco jiného je telefonovat česky, a něco jiného anglicky; nebo přesněji - americky. Když mám výjimečné štěstí, sedí na druhém konci drátu bílý(á) Američan(ka) s vytříbenou a trénovanou angličtinou. V běžných případech jednám s normálním člověkem, který mluví, jak mluví. V Miami to většinou znamená, že v přízvuku je něco španělského nebo portugalského. Mohu si gratulovat, když rozumím dvě třetiny všeho. Dá se na tom stavět, ale jistý si nemohu být ničím. Ještě horší to mám, když se domlouvám s černochem, nebo jak tu říkají, s Afro-američanem; mám-li fakt smůlu, tak s Afro-američankou. Kromě pozdravu jen ztěží v jejich řeči rozeznávám anglická slova. Většinou mi nezbývá, než se s díky omluvit a zavěsit.
   
Neméně mi vadí meziměstské a dálkového telefonování. Vezmu-li to nejjednodušším způsobem, je to drahé. Rozhodnu-li se pro levnou variantu, musím počítat s problémy. Nevím, jak je to v jiných městech a státech, ale v Miami to chodí takto: ve stejné době, kdy uzavřu smlouvu s BellSouth, který zajišťuje lokální hovory, naskočí mi automaticky účet u AT&T, jenž zabezpečuje hovory dálkové. Uživatel si může vybrat jiného zprostředkovatele, ale pokud to neví - můj případ - nikdo mu to nepoví. Pak se ovšem diví, když mu za nějaký měsíc přijde od AT&T účet za nic. Tenhleten skoro-monopolista (nemá monopol, ale kdyby ho měl, nechoval by se jinak) se jistí tím, že od každého vyinkasuje minimální hovorné. Když ho provolám, zaplatím ho (plus daně, poplatky, servis atd. atd). Když ho neprovolám, zaplatím ho také. Přibližně 20 dolarů za tři měsíce. Není to moc, ale jde přeci o princip.
   
Zjistil jsem to minulý týden. Volal jsem hned na BellSouth, ať mě toho AT&T zbaví. Řekli "No problem" a nechali si za to zaplatit tři dolary. Navíc budu platit dolar padesát měsíčně za to, že nemám žádného providera dálkových hovorů. Blbákov! Musím platit i za to, že nic nechci! "Welcome to America" mi říká každý, komu si stěžuji. Telefonní společnost vůbec nezajímá, že si zajišťuji dálkové hovory jinak. V Americe je naštěstí na telefonním trhu poměrně husto. Když víte jak, můžete volat docela levně. Některé ze služeb jsou dostupné dokonce i náhodnému návštěvníku Států. Pokud k takovým patříte, mohou se vám následující informace docela hodit.
   
Pozor, finta fň. "Následující" zde znamená "následující týden" :-) Myslím, že dělám ty články moc dlouhé. Někdy dokonce přistihnu sám sebe, když si to po sobě kontroluji, že ke konci druhé stránky už usínám. "Tak to ne!" řekl jsem si. Od toho ten Internet nemáme! Měly by tam být jen takové stručné, výstižné článečky. Doufám, že většině to nevadí, a věřím, že M. H. to zase jednou překousne :-)))
   
Příště: Kterak volat po USA a z USA do Bohemie, a jak při tom ještě ušetřit.


Text: Arnošt Löbel

Jedeme autem, Jiná doprava, Bydlení, Plánujeme trasu, Strava, Národní parky, Fotoreportáže, Dokumenty, Basic info, Práce v USA

Edited and Designed by Radek Adamec
All rights reserved 1999
Snímky na stránkách byly z 99% pořízeny digitálním fotoaparátem Olympus C1400L a C820L