No samozřejmě! To bychom nesměli být my, abychom mohli
prožít naši sváteční cestu do Tampy bez problémů. Vlastně
poprvé, co jsme si někam vyrazili mimo Miami na dobu delší
než jeden den, a hned s tím musí být spojené nějaké problémy.
A přitom všechno vypadalo tak hezky. Předpověď počasí
na Díkuvzdání byla příznivá, hotel v Tampě zamluven s
dostatečným předstihem a ani autíčko nejevilo žádné známky
blížícího se vypovězení služeb (ačkoli to ono nejeví nikdy).
Ale čert nikdy nespí, takže konečné pocity z výletu jsou
přinejmenším smíšené - "Jéé, perfektní, nezapomenutelné"
společně s "Ou, šílené, nezapomenutelně".
Začněme však několika fakty o Díkuvzdání. Možná se najde
někdo, koho to bude zajímat. Nám se to vždy pletlo. Dlouho
jsme si mysleli, že je to jeden z vánočních dnů. Pak jsme
to zas prozměnu pokládali za Velikonoce. Protože nás to
však nikdy nezajímalo natolik, abychom měli potřebu si
to v nějakém slovníku vyhledat, tak jsme se pravdu dověděli
až tady, v Miami.
Díkuvzdání je jakýmsi projevem vděčnosti za bohatou úrodu.
Dříve doslova, dnes víceméně symbolicky. Historicky poprvé
se Díkuvzdání slavilo na podzim roku 1622 v oblasti dnešního
města Plymouth, Massachusetts. Zdejší osadníci tak zapili
(a zajedli) svou první bohatou úrodu po dvou hubených
letech, kdy skoro polovina kolonistů zahynula. A bylo
by jich jistě zahynulo ještě víc, možná dokonce všichni,
kdyby jim rok před tím nějaký hodný nekrvelačný Indián
neporadil, jak pěstovat kukuřici.
Oslava té první úrody musela být pořádná, protože od toho
roku jsou svátkům vyhrazeny celkem čtyři dny. Den Díkuvzdání
je poslední čtvrtek v listopadu s tím, že ten čtvrtek
i následující pátek je pracovní volno, a na to ještě sobota
s nedělí. S tím už se dá něco podniknout. Ve čtvrtek se
obvykle scházejí příbuzní dohromady a společně se cpou
pečeným krocanem. Kdo nejí krocana, je považován za stejného
podivína jako ten, kdo v Čechách nejí vánočního kapra.
My na krocany zrovna nejsme, a tak jsem si řekli, že uděláme
nejlépe, když se hned ve čtvrtek sebereme a pojedeme do
Tampy. Tu si prohlédneme stejně jako přilehlý St. Petersburg,
a druhý den pak navštívíme středisko zábavy Bush Gardens,
kde se vyblbneme na horských dráhách a dalších atrakcích.
A jak jsem řekli, tak jsme udělali. Vyjeli jsme ve čtvrtek
kolem jedenácté. Rozhodli jsme se "nevzít" dálnici I75,
která vede přímo do Tampy, a místo toho jsme se pustili
po staré dobré čtyřicetjedničce, abychom taky měli
něco z krás Floridy. Nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí.
Přes Everglades - močálovou krajinu rozprostírající se
přes dobré 3/5 šířky Floridy, jsme přejeli, aniž bychom
věděli jak. Z obou stran je buď křoví nebo plot. Anebo
nic. Cesta je snad zajímavá jen tím, že se hemží značkami
typu "Pozor, na příštích 5 mílích mohou přes cestu přecházet
panteři".
Ani průjezdy západofloridskými městy nebyly až tak zajímavé,
jak jsme si mysleli. Rychle jsme si uvědomili, že města
nás tak zdržují, že nám v podstatě nezbývá žádný čas na
to si je prohlédnout. Projeli jsme tedy Naples celkem
bez povšimnutí, ve Fort Mayers jsme se naobědvali, ale
to bylo všechno, a z Venice, Sarasoty a St. Petersburgu
jsme vnímali už jen informační cedule. Celá cesta nám
se všemi přestávkami trvala skoro sedm hodin. Do Tampy
jsme tedy dorazili až po šesté, kdy už byla tma tak akorát,
abychom se ve spleti ulic ztratili. Ne sice "úplně ztratili",
ale dost na to, abychom hotel hledali skoro až do sedmi.
Než jsme motel Howard Johnson na Fawler Avenue našli,
byli jsme tak zralí na něco zdlábnout a hupsnout do postele.
Jak jsme však zjistili, dobrodružství ještě ani nezačalo.
V motelu o nás nevěděli!
"Že vy jste to objednávali přes Internet," zněla první
slova recepčního. "No to jste neměli, my tu totiž Internet
nemáme."
"Ale já mám všechno potvrzeno, dokonce jsem mohl složit
zálohu," bránil jsem se.
"To jste udělal dobře, že jste ji nesložil! My bychom
vás tu stejně neměli."
Že nás neměl v systému, nebylo to nejhorší. Hloupé bylo,
že neměl volný pokoj. Nakonec "našel" jeden kuřácký. Dušoval
se, že to ani nepoznáme, tak jsme to vzali. Bylo nám jasné,
že kecá, ale my jsme byli hladoví a unavení. Mysleli jsme,
že jednu noc snad nějak přežijeme. Je zajímavé, jak se
někdy mýlím v odhadu.
V pokoji to smrdělo; to za prvé. Ne moc, ale příjemné
to nebylo. Do pěti minut jsme našli dva živé šváby. Majíce
zkušenosti, že ze švábů si na Floridě sotvakdo něco dělá,
nechali jsme to být. Jen jsme je zabili a odtáhli jsme
postele od stěn. Další šváby jsme našli v koupelně; padali
z klimatizace. To však nebyl největší problém té koupelny.
Tím byly kohoutky. Poněkud netradiční konstrukce. Chvíli
nám trvalo, než jsme vykoumali, jak se v nich nastavuje
teplá voda. A dost vzdorovaly, když se je každý z nás
pokoušel po vysprchování zavřít. Řvaly jako o život. Vodní
rázy vypadaly, že je snad roztrhají. Třikrát se ještě
nechaly přemluvit, aby toho nechaly, ale když jsem se
dosprchoval já, tak si asi řekly, že už toho bylo dost.
A nepřestaly. Máte ponětí, jak to zní, když v paneláku
někdo pod vámi začne palicí bušit do radiátoru? Tak takový
to byl rámus. Bylo to slyšet ven.
Volal jsme recepčního, který mi slíbil, že s tím něco
udělají. Dvakrát mi volal zpět, že už to bude. Napotřetí
zavolal, že to musí přestat samo. Čekali jsme ještě něco
přes hodinu, ale nepřestalo to. Zašel jsem do recepce
a chtěl jsem na nich jiný pokoj nebo jiný hotel. V recepci
byl překvapivě úplně někdo jiný než ten, s kým jsem si
telefonoval. Kupodivu zvolil první mnou nabízenou variantu.
Kde se vzal, tu se vzal volný nekuřácký pokoj.
Z radostného objevu jsme se neradovali dlouho. Pokoj zase
smrděl. Ne kuřácky, ale smrděl. Sotva jsme otevřeli, ze
stolu zmizel šváb; jeden, jestli jsem si dobře všiml.
Rezignovaně jsem přešel k postelím, že je odtáhnu od stěn.
Přitom jsem také odkryl deku. Nemusím ani mít zkušené
oko, abych poznal, proč ten pokoj byl původně nedostupný.
Myších hoven (slovo "hovínko" není dostatečně úměrné stupni
mého naštvání) jako naseto. Na polštáři žlutavé a páchnoucí
fleky velikosti dlaně nechávaly tušit, kdo v domku zrovna
přebývá.
Řekl jsem recepčnímu, že jedeme pryč a že chceme svoje
peníze nazpátek. Hned po příjezdu jsme se totiž museli
prokázat kreditní kartou, která je pro hotel zárukou finančního
krytí. Bez kreditky vás nikdo neubytuje. Recepční se samozřejmě
škubal. Musel volat manažerovi domů, a ten, že to nejde,
ať přijdeme ráno. Co jsem mohl dělat? Volat policii? Byla
skoro půlnoc a ještě jsme nevěděli, kde budeme spát. Říkali
jsme si, že padesát dolarů nestojí za zkažené svátky,
a odešli jsme s tím, že se vrátíme to vyřídit ráno.
Nové útočiště jsme naštěstí našli brzo. Holiday Inn nebyl
snad ani míli po té samé ulici. Měli volno a byli milí.
Pokoj byl docela čistý, ale my jsme ten den byli už tak
vynervovaní, že jsme stejně neměli stoprocentně dobré
pocity, když jsme ulehali. Znáte to - blbého pocitu se
člověk zbavuje špatně.
Nemusím asi dvakrát zdůrazňovat, že druhý den ráno jsem
z manažera motelu Howard Johnson své peníze nedostal.
Byl jedině ochoten snížit cenu o 40 %, ale to bylo všechno.
Bylo nám jasné, že na tom místě ničeho víc už nedosáhneme,
a tak jsme to nechali být. Přijeli jsme se do Tampy hlavně
pobavit a stále jsme se nehodlali svého cíle vzdát. Co
je to ztráta 30 dolarů proti ztrátě dobře prožitého víkendu?
Nic! Navíc, není ještě všem dnům konec. Ten manažér má
také svého manažera.
Udělali jsme rozhodně dobře, že jsme se v tom motelu ráno
dlouho nezdržovali. Před Bush Gardens už byly mraky lidí.
Na dobře dimenzovaném parkovišti jsme našli místo ještě
snadno, ale vypadalo to, že tak snadné to nevydrží dlouho.
Byl krásný zimní den s teplotou kolem 25 (Celsia). Ten
den se do Bush Gardens očividně vypravili jak turisté
tak místní.
Bush Gardens je zábavní park založený pivovarskou společností
Bush. Návštěvník tam za něco více než 40 dolarů může strávit
den na atrakcích, které se jinde zrovna jen tak nevidí.
Specialitou parku jsou horské dráhy, z nichž tři drží
nějaký světový primát. Je tam nejdelší obrácená (zavěšená
kabinka) dráha a snad nejrychlejší normální dráha. Otevřený
vlak po ní ujíždí rychlostí ne menší než 160 km/hod. To
už je rychlost, která dokáže na tvářích cestujících vytvořit
pěkné grimasy. Však jsme si taky koupili fotku, na které
je to dobře vidět.
Byli jsme na všech drahách, které ten den byly otevřeny.
Byli jsme také na obří houpačce, která se rozhoupe tak,
až se přetočí dokola. Petra (dcera) seděla proti mně a
chtělo se jí zvracet, zrovna když jsme se nacházeli v
horní úvrati asi tak 30 metrů nad zemí. Ona nade mnou,
já a mnoho dalších pod ní. Odhaduji, že nepodařilo-li
by se jí žaludek přemluvit, měli bychom u ostatních o
popularitu postaráno. Dále jsme byli na představení delfínů,
projížděli jsme se lanovkou a historickým vlakem, procházeli
jsme se zoologickou zahradou. Já jsem se pak navíc proháněl
ve větvích obrovského stromu-prolézačky, který je tam
prý pro ty nejmenší (jak se píše v průvodci). Také já
jediný jsem využil příležitosti napít se piva (Budwaiser),
které se tam podává zdarma - jako součást permanentní
reklamy pivovaru Bush.
Byl to takový jeden hezký, uvolněný den. Úplně nám to
vrátilo náladu, která ráno nevypadala nejlépe. A to jsme
ani nebyli na všech atrakcích a velkou částí parku jsme
jen tak profrčeli. Vycházeli jsme něco málo po sedmé a
docela jsme záviděli ostatním, že ještě dvě hodiny si
tam mohou řádit. Však my se tam ještě někdy podíváme.
Když ne kvůli tomu parku (také jsme nebyli v parcích v
Orlandu) tak proto, abychom si ta města na západě Floridy
pořádně prohlédli. A nejen města. Za celou dobu, co bydlíme
na Floridě, jsme ještě ani jednou neviděli volně žijícího
aligátora. Až nám to připadá hloupé.
V neděli večer, tedy druhý den po návratu z výletu, jsme
si objevili ve vlasech hnidy. To byla poslední kapka.
Napsal jsem rozhořčený dopis na ředitelství Howard Johnson
s tím, že chci zaplatit veškeré škody, které mi způsobili.
Tento týden se ještě neozvali, ale věřím, že to vezmou
vážně. Nerad bych se nakonec ještě soudil. Vždyť by to
byl, proboha, už můj druhý soud za ty dva roky, co tu
jsme.
Pozn. úplně odjinud: Nerad bych, aby si někdo myslel,
že když tento článek vychází na Gentlemanovi, tak já jako
osoba a priori souhlasím s většinou z toho, co se na gentlemanových
stránkách píše. To vůbec ne! Znovu jsem si to uvědomil
při čtení tohototýdnových ohlédnutí (A týden uplynul).
Já totiž patřím k té "menšině", která "dostala na prdel"
(bééé, fňuk fňuk) od "většinových" zastánců letošního
konce tisíciletí (a století). Vím, že je to prkotina a
že jde vlastně o houby, ale chci, abyste měli jasno. A
to se netýká jen letopočtů.
Příště: Postřehy o americké televizi.
