Ač teprve šestiletý, těší se Elián takové mediální pozornosti,
za kterou by nemálo politiků, šoumenů a exhibicionistů
zaprodalo duši ďáblu. Nemyslím si však, že by z toho měl
Elián rozum, ani že by o takovou pozornost vůbec stál.
Jistě by si raději hrál někde na kubánské pláži s ostatními
dětmi sledován maximálně tak svou starostlivou matkou.
Tak jistě, jako že se mu toto již nikdy nepoštěstí. I
když možná něco z jeho dnešních snů se za čas může proměnit
ve skutečnost, mrtvou matku mu již nikdo nevrátí. Ovšem
ani s jeho návratem na Kubu to zatím nevypadá nijak slavně;
čím dál hůře, řekl bych.
Eliánova strastiplná Odyssea začala koncem listopadu na
kubánském pobřeží, kde malý chlapec spolu se svou matkou
a dalšími dvanácti dobrodruhy nasedli do nevelkého motorového
člunu a zamířili si to směrem k Miami. Zatím nevěděli,
že na své straně nemají přízeň nejen táty Castra, ale
dokonce ani přízeň matky Přírody. Během několika dalších
dnů jim nechalo rozbouřené moře nahlédnout, že příroda
je vzdálena jakékoli lidské spravedlnosti. Počítám, že
jí ani nedalo moc práce rozlomit a potopit malou otevřenou
kocábku. Divím se naopak, že trosečníci měli ještě čas
a sílu zachytit se duší od velkých pneumatik, které jim
od té chvíle měly sloužit co záchranná kola.
My všichni, kteří jsme se kdy pokoušeli udržet se uvnitř
traktorové duše na nějakém tom vesnickém rybníku, jsme
jistě nepřemýšleli, jak by naše snaha asi vypadala za
takových, řekněme, 48 hodin bez jídla a spánku. Musí to
být kruté, když zesláblý organismus vzdoruje touze usnout
věda, že usnutí se téměř s jistotou rovná smrti. Jedenáct
ze čtrnácti kubánských uprchlíků svůj boj s rozbouřeným
oceánem nakonec prohrálo. Zachránili se jen dva muži a
malý zázrak - šestiletý Elián. Když ho 1. prosince, zcela
zesláblého, miamská pobřežní hlídka dostávala z duše (jak
symbolické), nevěděl ten chudák malý, že celé dobrodružství
sotva začalo.
Ve své dětské naivitě si jistě myslel, že se v Miami jen
několikrát vyspí, a pak se zase vrátí na Kubu ke svému
otci. Ten se totiž útěku nezúčastnil, jsa komunistou,
aktivním příznivcem Castrova socialistického režimu a
- což je zde asi nejdůležitějším - toliko bývalým manželem
Eliánovy matky. Ať již byly vztahy mezi rozvedenými manželi
jakékoli, matka jistě nechtěla riskovat ztrátu syna tím,
že se o útěku zmíní jeho otci. (I když útěkem riskovala
jeho život, což by mnozí mohli pokládat za větší bláznovství.)
Teď byl Elián v Miami a bylo jasné, že než se bude moci
vrátit k otci, uplyne nějaká doba. Každý ví, že americký
imigrační úřad si někdy dává neskutečně na čas. To za
prvé. A za druhé se chlapec musel dát duševně i fyzicky
trochu do pořádku. Sehnat v Miami útočiště naštěstí nebyl
žádný problém. Kubánská komunita tvoří více než 60 % miamského
obyvatelstva, takže vždy je téměř jisté, že kubánský uprchlík
najde v Miami nějakého svého příbuzného. V případě Eliána
se ukázalo, že hned dva prastrýci mohou poskytnout přístřeší
malému chlapci a oba prohlásili (a prohlašují), že s radostí
budou Eliána podporovat po jakoukoli potřebnou dobu. Že
to myslí více než vážně se ukázalo za další měsíc.
Počátkem ledna rozhodl americký imigrační úřad, že Elián
se může vrátit ke svému otci na Kubu. Rozhodnutí zní celkem
logicky, vzhledem ke skutečnosti, že Elián je kubánský
občan, na Kubě má svého vlastního otce a dvě babičky,
a ti všichni ho již dlouho netrpělivě očekávají. Člověk
by se až divil, co imigrační úřad celý měsíc zkoumá na
tak jasném případu. Jak se však ukazuje, miamským Kubáncům
to vůbec jasné být nepřipadá. Eliánovi strýci vyrukovali
s tím, že chlapcova matka obětovala svůj život, aby její
syn mohl vyrůstat ve svobodné zemi. A za pár dní měli
na své straně snad polovinu miamských Kubánců, kteří při
každé příležitosti vyrážejí do ulic, aby tam dávali hlasitě
najevo svůj nesouhlas s rozhodnutím imigračního úřadu.
Na druhé straně barikády si to samozřejmě nenechávají
líbit. Mladí kubánští pionýři pochodují ulicemi Havany
vyzbrojeni obrovskými plakáty malého Eliána a dovolávají
se spravedlnosti. Netřeba dodávat, že Castro je v tom
nemálo podporuje. Plamennými projevy mluví ke své mládeži
a poukazuje na proradnost amerických buržoustů, kteří
se dokonce neštítí unést šestileté děcko.
Dnes je již Elián v Miami více než dva měsíce. Jeho případ
již dávno není jen o ztroskotání a šťastném návratu. Je
o střetu dvou politicky rozdílných světů. A také o desetitisících
volebních hlasů a o penězích, to je bez debaty. V předvolebním
čase je každý hlas dobrý; zejména teď, když senátor za
Floridu je bratrem horkého kandidáta na presidentské křeslo.
Americké úřady se najednou nějak neumějí rozhodnout. I
když všichni oficiálně prohlašují, že podle mezinárodního
práva by Elián měl být vrácen na Kubu, neoficiálně pro
to nic nedělají, ba spíše naopak. Zdá se, že ještě živí
hlasy, které tvrdí, že je v Eliánově zájmu, aby vyrůstal
na svobodné americké půdě, než aby trpěl v rodině svého
sice vlastního, ale komunistického otce. Obvykle to jsou
hlasy kubánských Američanů, ale to je vedlejší. Je podle
mne nafoukaností a ignorantstvím prohlašovat, že Amerika
je automaticky zemí, kde se žije nejlépe, a stejně tak
je nafoukané takové hlouposti poslouchat nebo dokonce
podporovat.
Minulý týden si do Států přijely pro Eliána obě jeho babičky.
Nějaký čas strávily ve Washingtonu, než je zvláštní letadlo
dopravilo do Miami. A víte co se stalo? Tomu by jeden
nevěřil. Oni jim toho kluka nedali! V Miami byly takové
demonstrace, že se soud rozhodl ještě celou věc dále prozkoumat.
Babičky se tedy po dalších dvou dnech čekání vrátily na
Kubu bez Eliána. Já bych chtěl vidět, jak by se podobný
případ vyvíjel, kdyby se stal obráceně. Kdyby si na Kubě
nechali nějaké americké dítě s tím, že ve spravedlivém
socialistickém režimu mu bude každopádně lépe než v penězi
ovládané Americe. To by byl asi šrumec. To by američtí
právníci jančili. Případ by byl 24 hodin na všech důležitějších
televizních stanicích. Neustále by se mlelo něco o právu,
o spravedlnosti a hlavně o rodině. Copak si Američané
neuvědomují, že by se to mohlo stát takto obráceně? Pravda,
ze Států na Kubu nikdo neutíká, ale to neznamená, že tam
je automaticky úplně všechno špatně, zatímco tady je automaticky
úplně všechno dobře. A i kdyby tomu tak bylo! Stejně kluk
patří otci. Jak to vůbec může někdo zpochybňovat?!!
Příště: Zdravotnické a sociální zabezpečení, jak jsem
je měl zatím možnost poznat.
