Ještě jsem se ani pořádně neusadil v zubařském křesle,
a už tam byl doktor. Vždycky mi nejdříve přijde píchnout
injekci, a pak ještě odejde k jinému pacientovi. Ke mně
se vrátí později, až si je jistý, že anestetikum působí
naplno.
"Tak co jsme vám to pouštěli minule? Pátý element? Chcete
to pustit tam, kde jsme minule skončili, nebo by vám nevadilo,
kdybychom si to pustili znovu od začátku? Dneska toho
máme v plánu víc, takže je šance, že to uvidíte až do
konce. Jste si jistý, že nechcete něco jiného? Koupil
jsem pár nových dévédéček, můžete si vybrat."
Ujišťuji ho, že Pátý element mi nevadí. Stejně vím, že
nebudu moci vidět úplně všechno, protože polovinu filmu
se mi bude vrtat v chrupu. Stejně mě však těší
jeho starostlivost.
Přístup - tak bych asi označil hlavní rozdíl mezi naším
zdravotnictvím, jak jsem ho znal, a zdravotnictvím americkým,
jak jsem ho zatím měl možnost poznat. Jsem si vědom, že
zkušenost s lékaři, se zdravotnickým personálem a se zdravotnickými
zařízeními je velmi individuálního charakteru. Nehodlám
proto v žádném případě kategorizovat. Všude jsou dobří
i špatní lékaři, špičková i poněkud zaostalá zařízení.
Vše, o čem dnes budu psát, vychází jen a jen z mé vlastní
(chválabohu nevelké) zkušenosti.
Poprvé jsem se musel objednat k lékaři někdy před Vánocemi
roku 98. Tehdy v Miami nečekaně prudce klesly teploty
hluboko pod 20 stupňů Celsia, na což můj jemný organismus
zkrátka nebyl připraven. Dostal jsem zánět průdušek a
vypadalo to, že by mohl být nepříjemný. Musel jsem k doktorovi.
Ještě jsem neměl žádného vybraného, a tak jsem vytáhl
seznam, který mi poslala pojišťovna. Jsou v něm jen ti
lékaři, kteří mají s mou pojišťovnou smlouvu. Našel jsem
jednoho, jenž má ordinaci docela blízko našeho domu a
jehož jméno zní anglicky - doktor Smith. Rozhodně jsem
se s nikým nechtěl domlouvat španělsko-anglicky, takže
jsem všechny Gonzáleze, Rodrigueze a Fernandeze automaticky
přeskakoval (což, mimochodem, v Miami znamená, že vynecháte
skoro všechny.)
K doktorovi se musím telefonicky objednat. Snad jsem se
tam mohl rovnou rozjet, ale i kdyby mě přijali, bylo by
to posuzováno jako naléhavý případ, a jako takový by byl
dražší (50 dolarů místo 15, v mém případě). Sestra se
mě v telefonu vyptala na příznaky nemoci a otázala se,
zda si myslím, že to vydržím ještě jeden den. Věděl jsem,
že ano, a tak jsme si dohodli návštěvu na druhý den.
Přijímací kancelář u mého doktora vypadá jako hotelová
recepce. Je tam pult, za kterým operuje zdravotnický
personál. Přijímají nové pacienty, hledají v kartotékách
(v počítačích), kasírují. V přijímací kanceláři jsou asi
tři pohodlné sedačky, stolky s časopisy, nějaké ty kytky;
potichu hraje klasická reprodukovaná hudba. Docela příjemné
prostředí. Protože jsem byl novým pacientem, dostal jsem
k vyplnění dotazník. Ptají se v něm skoro na všechno.
Jako skoro každý dotazník, i tento obsahoval několik formálních
chyb, takže jsem musel jeho obsah konzultovat s jednou
ze sester. Nakonec jsme to však společnými silami dali
dohromady. Nebyl jsem si sice jist všemi otázkami, ale
sestra se zdála být spokojená.
Asi za pět minut pro mě přišla jiná sestra, která si mě
odvedla do jedné z ordinací. Změřila mě, zvážila mě, změřila
tlak, teplotu a puls, a ještě se zeptala na několik drobností,
které pak připsala do onoho dotazníku. Potom mě nechala
v ordinaci samotného s tím, že mám chvilinku počkat, než
ke mně přijde doktor. Asi deset minut jsem si krátil dobu
zkoumáním přístrojů a udělátek, která neznám z českých
ordinací. Uteklo mi to jako voda. Pak přišla doktorka.
Prohlédla mě a poslechla. Říkala, že to se mnou nevypadá
tak zle, ale nezdráhala se se mnou o tom trochu diskutovat.
Musím říci, že mi vysvětlila vše, co jsem chtěl vědět.
Byl jsem maximálně spokojen. Pak mi napsala nějaká antibiotika
a také jakési kapky a ještě prášky proti teplotě. Od obou
druhů prášků mi dala vzorky, které mi měly vystačit na
první den, abych popřípadě nemusel hned od doktora letět
do lékárny a tam zase čekat, než mi podle předpisu léky
připraví. Doktorka mi ještě vysvětlila, že teploty by
měly ustoupit do dvou dnů (což se stalo), ale kdyby ne,
takže se mám ještě ozvat. Mimochodem, ta antibiotika jsem
bral jen dvakrát denně; ráno a večer. Žádné dva penicilíny
každé 4 hodiny a po dvou dnech pak pokračovat s jedním
práškem každých šest hodin. Mou první zkušenost s lékaři
bych hodnotil jako celkem příjemnou.
Ne tak příjemné, myslím po všech stránkách příjemné, byly
mé návštěvy u zubaře. Dentistu jsem si opět vybral z tlustého
katalogu. Mohl jsem si stejně tak vybrat horšího, lepšího.
Absolutní náhoda. Můj zubař je celkem sympatický, poměrně
mladý člověk. Mluví plynně anglicky, dokonce se mi zdá,
že snad ani neumí moc španělsky (na rozdíl od jeho personálu).
Jedna věc mi tam však u něj vadí. Má kapánek zastaralé
zařízení. Ať jsem byl v Čechách kdekoli, všude měli lepší
křesla. Nevím, zda všechny ty přístrojky byly lepší, ale
rozhodně to jako celek vždy lépe vypadalo. Tak nějak udržovaněji.
Křesla a přístroje v ordinacích mého miamského dentisty
vypadají dost ošuntěle.
Snad je to tím, že můj zdejší zubař si musí zařizovat
tři ordinace. Je to u něj jak v karuselové dojírně. My,
pacienti, zajedeme do boxů, kde se o nás starají sestřičky,
a doktor mezi námi přebíhá podle toho, jak začíná/přestává
působit anestetikum, jak pomocný personál vyvíjí rentgenové
snímky, prostě jak to doktorovi přichází pod ruku. Řekl
bych, že se za den docela naotáčí, než si vydělá na ten
vysoký standard, o kterém neustále hovoří čeští lékaři.
Příště: Rozdíly a shody mezi naším a americkým televizním
vysíláním (respektive jeho obsahem).
