Ještě mám v živé paměti, jak mě po začátku vysílání stanice
Nova překvapilo, že z vysílání vypustili programové uvaděčky
a uvaděče. Udávaný důvod - škoda vysílacího času - se
mi tenkrát zdál poněkud surový. Na televizní uvaděčky
jsem byl tak navyklý, a najednou tam nemají být? "Kdo
mi bude říkat, o čem ten film je?" naříkal jsem, a myslím,
že jsem nebyl sám.
To bylo dávno. To jsem ještě nevěděl, že naše Nova je
v porovnání s běžnou americkou stanicí učiněný časový
hýřil. Divákům dávají znělky k začátkům a koncům programů.
Znělky ohraničují i reklamní šoty. Tak to by v Americe
neprošlo. Tady je buď v akci nějaký pořad, nebo běží reklama.
Nic jiného mezi tím není. Žádné znělky. Ani pípnutí. Film
přejde v reklamu stejně náhle, jako pak reklama zpět do
filmu. Při některých kombinacích pořadů a reklam z toho
jde hlava kolem, protože divák může zjistit, že jde o
reklamu, až třeba u druhého či třetího reklamního šotu.
A nebo si naopak myslí, že pořád ještě jde reklama, zatímco
on už zase běží film.
Ve vysílání nebývá dokonce čas ani na to, aby se za filmem
ukázaly divákům titulky. Podle autorského práva se tam
sice asi pustit musí, ale televizní společnosti to šalamounsky
obcházejí. Titulky třeba pustí, ale asi tak trojnásobnou
rychlostí. Během 5 vteřin je po všem. Nebo se titulky
pustí jen asi na třetinu obrazovky, zatímco ve zbylých
dvou třetinách už vesele běží reklama nebo alespoň upoutávka
na další pořad. Vlk se nažere, avšak koza zůstane celá.
Z titulků divák samozřejmě nemá nic; kdyby tedy chtěl
něco mít, jako že asi ne.
Reklama zkrátka udává tón celému vysílání. Reklamě se
obětuje všechno, i důležité části sebelepšího filmu. Je
obvyklé, že začátky pořadů se zarovnávají na celé hodiny.
Třeba na NBC běží hlavní zprávy v jedenáct večer. Předtím
často dávají dvě hodiny film. Před filmem je pár hodinových
pořadů a jestli se nemýlím, tak v pět odpoledne jsou také
zprávy. To, že dávají film dvě hodiny, v žádném případě
neznamená, že jde o film dvouhodinový. Jde jen o to, že
se i s reklamami přesně do dvou hodin vměstná. Pokud je
film kratší, tedy tak těch 80, 90 minut, doplní se čas
reklamami snadno. S delšími filmy je potíž. Dlouhý film
znamená, že by poměr reklam byl příliš nízký, což je samozřejmě
nemyslitelné. Tak se zkrátí film. Režim na ořezávání je
jednoduchý; postupně se vystříhávají části, kde je vidět
nahé tělo nebo nějaká jeho intimnější část, kde si divákova
představivost může nahé tělo snadno představit, kde je
krev, násilí nebo kde se mluví příliš hrubě. Na to, zda
tyto části jsou důležité či nikoli, se nikdy nehledí.
Viděl jsem filmy sestříhané tak nešetrně, že to až hraničilo
s demencí. Jako by střihač jel podle nějakého formuláře,
nebo co.
Dost již jsem se však věnoval reklamě. Mohlo by mě sice
omlouvat, že reklama se tu skutečně nedá přehlédnout,
ale čeho je moc... V televizi dávají i jiné věci. Tak
třeba filmy. Nikoho jistě nepřekvapí, že v Americe dávají
hodně amerických filmů. Mnohem, mnohem více než u nás
doma, přestože i tam mnozí volají po širší evropské nabídce.
Ani si nepamatuji, jestli jsem tu vlastně viděl nějaký
neamerický film. Ne že by mi to vadilo. Vezmu-li v úvahu,
že asi tak každý desátý film stojí za shlédnutí, nabízí
mi zdejší televize alespoň jeden slušný kousek za týden.
A to není špatné.
Ten zbytek filmů však - to je síla. Nikdy jsem se tolik
nedivil, co všechno se dá natočit, jako tady. Ani u někdejších
slovenských pondělků a dokonce ani u ruských válečných
filmů. Takové slátaniny, jaké se dostanou na americké
obrazovky, snad Evropané ani vymyslet neumějí. Nejhorší
ze všeho jsou tzv. televizní filmy a minisérie. Jsou tak
tendenční a heroisticky laděné, že by se za to nemusela
stydět "Dumka o Kovpakovi", ba ani "Příběh opravdového
člověka". Typický americký hrdina jako by z oka vypadl
někdejším ruským gerojům. Jsou čestní, i když někdy mohou
v polovině filmu klopýtnout, jsou spolehliví, stateční,
silní, neuvěřitelně inteligentní a milují rodinu a malé
děti zvlášť. V porovnání s jakýmkoli zahraničním hrdinou
vždy hravě vítězí na celé čáře. Že už to ani tomu nejprůměrnějšímu
americkému diváku není hloupé se nechat krmit takovými
blbostmi.
Divil bych se, kdybych se musel nějak zvlášť podrobně
zmiňovat o amerických seriálech. Česká televize je jimi
zavalena již po několik let. Některé z nich docela sleduji,
ale ne zas moc. Oni běží pořád dokola simultánně na několika
různých stanicích, takže v průběhu dvou tří let má i sváteční
divák zaručeno, že uvidí všechny existující díly. Ty největší
trháky, jako třeba "Friends" běží v nejprestižnějším čase
mezi osmou a devátou večer. Nejhorším propadákům je přidělován
čas mezi první a třetí hodinou odpoledne. O některých
z těchto okrajových seriálů si myslím, že snad jenom nahrazují
monoskop. K ničemu jinému než k vyladění obrazu nemohou
sloužit! Třeba takový "Days of our Lives" ("Tak jde čas").
Znám to vlastně jen z upoutávek, ale i to je hodně. Nikdy
jsem neviděl nic tak hrozného. Formanovi neherci jsou
proti hercům z tohoto seriálu učiněnými Oliviery své doby.
Velmi populární jsou různé one-man šou. Něco na způsob
pořadů Milana Markoviče. Různé vtipy, politická satira,
něco písniček a tak. Americká verze má však satiru o několik
řádů ostřejší. Někdy jde o otevřené výpady a zesměšňovaní,
které by u nás určitě byly nejen žalovatelné, ale téměř
jistě i žalované. Takový Jay Leno, kterému patří pozdní
večery na NBC, ten už si na Clintona vymyslel snad úplně
všechno, co by koho mohlo napadnout. A nejen na Clintona;
viceprezident Al Gore je u něj buď slaměný panák nebo
dálkově řízený robot, George Bush Jr. je zaostalý prosťáček
mentálně na úrovni absolventa zvláštní školy. Některé
Lenovy výpady jsou vtipné, některé k popukání, jiné však
jdou citelně za hranici trapnosti. Neslyšel jsem však,
že by ho někdy někdo žaloval. Jeden večer třeba nenechá
nit suchou na Al Gorovi, aby se druhý večer ve stejném
pořadu oba včerejším vtipům zasmáli a přidali ještě několik
dalších. To, že by nějaký politik žaloval baviče za vtip
o své osobě, by ve zdejších poměrech vyznělo mnohem směšněji,
než původní vtip samotný.
Jak já se snažím sledováním Lenových pořadů pochopit americký
způsob života, tak se má žena snaží odkoukat kuchařské
postupy pečlivým sledováním kulinářských pořadů. Kuchařský
kanál běží celý den. Střídají se v něm různí kuchaři nebo
kuchařské dvojice. Každý z nich má svou, asi tak hodinovou
šou, zpravidla zaměřenou na nějakou speciální kuchyň.
Úroveň těchto pořadů mohu soudit jen na základě toho,
co mám denně na talíři, ale musí to být každopádně super.
Podobně specializované kanály tu mají snad na všechno.
Mám-li zmínit jen ty nejpopulárnější, tak nemohu vynechat
Home Shopping, Zpravodajství, Disney, pořady o přírodě,
o cestování, vzdělávací pořady, zahradničení, kutilství
a péče o teplo domova, kanály věnované výhradně historii,
sci-fi, hudbě, starožitnostem, financím, počasí, nepřetržité
vysílání ze senátu a z Bílého domu, náboženské pořady.
Ne všechny tyto kanály jsou ovšem zdarma. Odstupňování
kabelové nabídky mezi základní, rozšířenou a prémiovou
funguje tady podobně jako u nás doma.
Zajímaly-li by někoho cenové poměry, tak mohu nabídnou
částky za kabelovou televizi v naší oblasti. Ta nejzákladnější
nabídka přijde přibližně na 15 dolarů měsíčně. Jsou v
ní snad všechny lokální kanály a většina těch hlavních
velkoplošných. Celkem jde asi o 30 kanálů. Rozšířená nabídka
stojí 35 dolarů měsíčně, za což divák dostane dalších
30 kanálů. Mezi nimi je vlastně skoro všechno kromě výhradně
filmových kanálů jako jsou HBO, MAX a TMC. Ty je možné
si přiobjednat každý tak za 10 až 20 dolarů měsíčně, přičemž
jsou myslím nabízeny určité kombinační slevy. Televizní
vytrvalci, kterým jsou i filmové kanály málo, si mohou
ještě navíc kupovat "kusovky" na pay-per-view kanálech.
Divák v určitou dobu zatelefonuje na nějaké číslo, čímž
se přihlásí ke sledování nejbližšího následujícího pořadu.
Za jeden film si počítají 4 dolary, což je nepatrně dražší,
než půjčení si filmu ve videopůjčovně. Na pay-per-view
však nevysílají jen filmy. Jsou tam nabízeny i zajímavé
sportovní pořady, jako třeba ty šílené americké zápasy
nebo profesionální box. Cena za sledování nejprestižnějších
pořadů se v takových případech může vyšplhat i do řádu
stovek dolarů. A lidé si to kupují!
My ne, přirozeně. U nás to bylo s televizí tak trochu,
jako v tom vtipu o bláznech; jak jim nejdříve dali bazén,
ale vodu jim slíbili napustit, až když budou hodní. My
jsme si také nejdříve koupili televizi, ale kabel jsme
si objednali až za rok. Ten první rok jsme si vystačili
sledováním těch asi pěti hlavních stanic, které se dají
chytit na obyčejnou pokojovou anténu. A stačilo by nám
to snad dodnes, kdybychom ovšem v hurikánovém období nezjistili,
že pokojová anténa nemusí být vždy ono. Dnes tedy máme
základní kabelovou nabídku a jsme celkem spokojení. Na
to, abychom zjistili, co se v Miami i ve zbytku Ameriky
zrovna děje, nám to stačí v pohodě. Někdy se dokonce dobře
pobavíme u některých filmů a zábavných pořadů (a ovšem
u vaření, abych mluvil za všechny). Na lepší filmy si
zajdeme do kina. A na ty nejlepší snímky, na perly filmového
plátna, na ty se koukneme, až se vrátíme domů.
