Chicago: kulisa sklápěcích mostů na četných kanálech přímo v centru města

Češi v Americe: život mimo zákon

Část první:

Chicago - příležitost za oceánem

Chicago: červenec 2000
foto a text: Radek Adamec

část: 2. Stručná historie českého Chicaga
          3: Chamtivost na březích Mississippi

Český rockový klub Morava
„Když ti svoje záda štěstí ukáže, náladu máš mizernou,…zůstaneš stát jako sloup.“ Slova  slavného songu legendární skupiny Katapult prolétnou ztmavlým sálem, zakrouží kolem čtyř dívek nalepených k baru a ukončí svou pouť prostorem explozí barevných světel. „Přeji dobrý večer…,“ houkne kytarista a zpěvák zároveň. Rockeři tichým rytmem nástrojů prokreslují atmosféru, desítky hostů na okamžik přeruší konverzaci a pozorně naslouchají. „…vaše hudební skupina Vata vás provede zbytkem večera,“ dokončí hudebník větu a…zábava začíná.

Je sobota 22. července kolem jedenácté večer. Nic zvláštního, řeklo by se. Má to však háček. Český rockový klub Morava, kde Vata rozjíždí svou hudební produkci, leží na rohu ulice Keller a Milwaukee ve třetím největším městě USA – totiž v Chicagu. Dvě, tři stovky Čechů, kteří v klubu zrovna svlažují hrdla pivem, jsou nepatrným zlomkem tisícovek mladých lidí, kteří se v posledních deseti letech vydali do illinoiské metropole hledat práci. Vyrazili za štěstím, příležitostí, dobrodružstvím.Většina z nich má přinejmenším dvě věci společné: pracují, ale načerno. „Počítám, že jen v Chicagu jich je tak kolem pěti až deseti tisíc. Nelze to určit přesněji,“ říká Čechoameričan a rozhlasový reportér místní pobočky rádia Hlas Ameriky Zdeněk Sadloň.

Chicago: Rockový klub Morava

Kolují historky o tom, že zábavy v rockovém klubu Morava bývají drsné. Nic tomu nenasvědčuje. Mládí převládá. V klubu je nabyto. Sem tam se mihne člověk kolem čtyřicítky, sem tam někdo vrávorá pod tíhou vypitých piv. Vidět jsou máničky, vyholenci, svalnatci i zcela obyčejní lidé. Dívek je v nabité místnosti přinejmenším třetina. Vcházejí motorkáři. Lehce zarostlé tváře s šátky kolem krku, kožené bundy, v očích pohodu. „Tady to žije,“ prohodí jeden z nich a notuje si Malagelo od Ivana Hlase. Znuděná blondýna o něj zvědavě zavadí okem, pak pokračuje v srkání zteplalé Coly. K pódiu upírají zraky dva Američané - muzikanti, možná budou ve Vatě hrát. Vypadají spokojeně. Zhruba pětadvacetiletá štíhlá barmanka nemá čas na úsměvy. Tancem rozhicovaný dav saje jako houba. Pípa pracuje naplno. Teče Prazdroj, Radegast i Staropramen. Do sálu putuje džbánek za džbánkem. Plzeň v půlitru přijde na čtyři dolary – solidní cena. Kuřáčtí patrioti si mohou posloužit Petrami a Spartami. K mání jsou i kusovky za 25 centů a tatranky po dolaru. Nechybí utopenci, fernet, rum a becherovka.

Klub je součástí restaurace Janina’s Pub. Češi jej mají v pronájmu od polské majitelky, která prý vydatně pomohla s jeho výbavou. „Aby ne. Nakonec rozhodně netratí. Po celotýdenní dřině toho dost vypijí,“ prozrazuje čtyřiadvacetiletý Marek.

Motorem je nezaměstnanost
Říkají si „turisté“, jelikož do země přijíždějí na turistická víza. Jsou hákliví, když je lidé označují za nelegály, jako tisk nebo INS, neboli Imigration and Naturalization Service (vzdálená obdoba naší cizinecké policie). Nelegálové od Illegal Workers – česky nelegální pracovní síla. Jde o lidi všech kategorií. Sezónní dělníky, studenty, lidi bez práce, bez vzdělání i se vzděláním, o rodiny s dětmi. Přicházejí hlavně z Moravy. Valná většina s mizivými znalostmi angličtiny. Někdo se vrátí, jiný chce zůstat. Pracují bez povolení a zpravidla s propadlými vízy. Obojím porušují americké zákony a obojí je důvod k deportaci. Kdo by se ale staral…

Paní Marie žije v Chicagu přes dvacet let. Má jej v malíčku, zná poměry. Říká, že novodobá vlna českých ekonomických přistěhovalců do Chicaga nabyla značných rozměrů: „Začali jezdit zhruba v březnu 1990. Zprvu jen, aby si přividělali, pak projeli Ameriku, případně si přivezli pár dolarů zpátky.“ V té době podle jejích slov přijížděli Češi pod kontrolou polských a českých kontraktorů. „Vozili lidi zejména z okolí Zlína. Brali od nich vysoké provize - až 800 dolarůza to, že jim zprostředkovali práci. Další peníze pak za bydlení, dovoz do práce, dokumenty.“ Později mezičlánky téměř vymizely a s nimi i provizní systém. „Od roku 1992 pokračoval příliv nelegálů geometrickou řadou. Nyní je to doslova lavina. Bylo mezi nimi spousta dobrodruhů. Teď ale jezdí spíše kvůli ekonomickým důvodům. Nemají práci. Většina opět z Moravy z Ostravska, Havířovska, Valašska. Přidali se lidé ze severovýchodních Čech,“vypráví.

Petr Stejskal pracuje v Chicagu načerno rok a půl. Je přidavačem na stavbě. Odešel z Ostravy v sedmadvaceti. „Doma mě nic nedrželo. Mladí lidé to nemají jednoduché,“ popisuje pohnutky, které vedly i další vrstevníky k opuštění vlasti. „Když šetříš, tak si opravdu vyděláš. Máš alespoň do začátku, třeba na byt, než se trochu zvedněš,“ svěřuje se. Sám nyní váhá, zda se vrátit. „Kdyby to jen trochu šlo, zůstanu.“ Petrovy zkušenosti nejsou ojedinělé. S podobnými motivy se setkal také Zdeněk Sadloň z Hlasu Ameriky: „Hovořil jsem tady s jednou ženskou - v Česku nevěřila absolutně v žádnou budoucnost. Raději zkusila štěstí tady, než aby zůstala tam. Nedivím se lidem, které doma nic nečeká.“ I když prvotním úmyslem většiny nelegálů bylo přijet, vydělat si a vrátit se zpět, rychle přivykali přímočarosti amerického života a od návratu upustili. Mnozí žijí v Chicagu čtyři, pět let, i déle. V řadě případech naprosto spořádaně. Jako rodina Kováčových ze Vsetína. Odešli před pěti lety. Vzali sebou i své dvě dcery. Pan Kováč pracuje jako natěrač. Jedna z dcer vystudovala ještě v Česku angličtinu. Druhá nenašla uplatnění ve zdravotní škole. V Chicagu nyní hlídá děti. Ani oni na návrat nepomýšlejí.

Eduard Vedral bydlí v Chicagu, kde vychoval osm dětí, od roku 1948. Patří ke generaci politických uprchlíků. Tento nesmírně vitální muž vede v Chicagu trampskou osadu Dálava – respektive, v žargonu trampů, je jejím šerifem. Osobně ví o zhruba deseti lidech – nelegálech, kteří chodívají na setkání členů a přátel osady. „Odpočinou si tu. Když je někdo v cizí zemi tři, čtyři roky, je přirozené, že časem vyhledává kulturní zázemí. Tvrdě pracují, to jinak ani v Americe nejde, zase si ale vydělají. Přál bych jim, aby tu mohli zůstat,“ míní. „Setkal jsem se s několika vysokoškoláky, inženýry. Tady pracují na stavbách jako manuální dělníci. Nic naplat. Odcházejí ze stejných příčin jako dříve,“ připomíná masivní exodus Čechů a Slováků za prací před a po první světové válce.

Receptář
Chicago je dobrým úkrytem před úřady a vydatným zdrojem práce nejen pro české nelegály. Češi vlastně v devadesátých letech objevili Chicago tak, jako jej Poláci objevili před dvaceti roky, kdy jim ani komunistický režim nezabránil v cestách za prací za oceán. Žádná náhoda, že rockový klub Morava operuje v severní části Chicaga v samém středu polské komunity – městské čtvrti Belmont. Poláci mají konexe zejména ve stavebnictví. Kontrolují také množství úklidových společností, s jejichž pomocí distribuují pracovníky do obchodů, supermarketů, hotelů. Vliv Poláků je v Chicagu nesmírný. Tvrdí se, že své prsty mají téměř všude. INS, policii a soudy nevyjímaje. Není divu, že polské zázemí slouží Čechům coby ochranný deštník a základní zdroj obživy. Zde je také odpověď na otázku, proč jezdí do Chicaga za prací množství lidí bez znalosti jazyka. Nakonec, s angličtinou se prakticky nemusejí vůbec potkat. „Zpravidla jde o práce bez nároku na vyšší kvalifikaci a jazyk,“ tvrdí vysokoškolák Jan Hlaváček, jenž v Chicagu pracoval loňské prázdniny, aby si vydělal na cestu po Americe. Živil se mytím oken a přivydělal si i strháváním obkladů. Jeho dívka pečovala o staré lidi. Za dva měsíce práce dali dohromady přes pět tisíc dolarů.

Češi jezdí do Chicaga podle v zásadě platného scénáře: „dnes si koupím letenku a zítra nebo pozítří pracuji.“ Je skutečně tak jednoduché nalézt v Chicagu práci? Ano! Pokud Češi nejedou najisto za přáteli, stačí, aby v prvé řadě zašli do klubu Morava na kus řeči. Koneckonců, každý nakonec někoho zná, o něčem slyšel, nebo může někoho doporučit. Zájemci o práci se také obracejí na polské zprostředkovatelské agentury, které za týdenní plat, čili provizi, rády pomohou. Zdrojem pracovních příležitostí jsou rovněž inzeráty v novinách. Zejména polsko-americký deník Dziennik Zwiazkovy a samozřejmě internet. Pakliže nevyjde vůbec nic, nezbývá, než se kolem šesté ranní vypravit na roh ulice Milwaukee a Belmont, kde stojí Poláky vlastněná benzínová pumpa Shell. Čerpadlo funguje coby burza práce. Podobně jako Pražská tržnice, kde se prodávají Ukrajinci. „Denně tu postává pár Čechů, Slováků, Litevců. Poláci na ně ukáží prstem z auta a jede se pracovat,“ potvrzuje Marek. Mimochodem, v malém krámku uvnitř pumpy se nachází velmi dobře vybavená sekce s českým tiskem. Nechybí Lidové noviny, MfD, Týden, Reflex a řada dalších českých periodik.

Stejně jako práce se hledá bydlení. Záleží, kolik je ochoten člověk platit, kde chce bydlet a s kolika lidmi sdílet byt a náklady. Za dobrý standard jsou považovány dvou až třípokojové byty mezi 500 až 700 dolary měsíčně. Něco málo se připlácí za elektřinu a pakatel za telefon. Levněji se bydlí na Belmont Avenue mezi Poláky. Vhodná jsou i místa v původně českých čtvrtích Cicero, Berwyn. V jejich okolí – především na ulici Cermak dodnes pár krajanů provozuje drobnou živnost či restauraci. I tam pracují Češi načerno.

Platí daně. Tak co?
Výše výdělku se liší podle druhu práce. Za fyzicky méně namahavé mytí oken, uklízení v obchodech, starání se o děti a staré lidi vyplácejí zaměstnavatelé v průměru osm až deset dolarů za hodinu. Na stavbách vydělají Češi až 15 dolarů za hodinu. Při průměrných nákladech pěti dolarů na den za stravu, plus něco za byt, benzín, oblečení atd. ještě značná částka zbývá. Vůz je v Chicagu a vůbec v USA nezbytnost. Starší, stále funkční ojetiny, stojí kolem 250 dolarů. Vozy, které však mají sloužit o něco déle, stojí 500 až 700 dolarů.

Pět, deset tisíc českých nelegálů je ve srovnání se záplavou načerno pracujících Mexičanů a Poláků nevýraznou hrstkou přistěhovalců. I proto, v kombinaci s přebytkem pracovních míst, státní a federální úřady nechávají život ilegální komunity ve velkých městech napokoji.  „Moje zkušenost praví, že když v Americe platíš daně, úřady nezajímáš,“ říká Čechoameričan Vladimír Flener.

Alfou a omegou každého nelegála je v prvé řadě starost o tzv. Social Security Card (SSC, neboli identifikační číslo důchodového pojištění) a řidičák. Ten lze získat prakticky za jediné odpoledne. Po zaplacení 10 dolarů, nenáročné jízdy a testu v polštině nebo angličtině (výsledky jsou k mání a internetu), je autoškola u konce. S řidičákem, pasem a dopisem poslaným na byt v USA (důkaz o bydlišti), se žádá o SSC. Žádný z dokladů sice nepovoluje pracovat, ale na to v Chicagu zaměstnavatelé příliš nehledí.

Američané před nedávnem pravidla vydávání SSC zpřísnili. Jenže Poláci dokáží potřebné dokumenty sehnat během několika dnů. Většinou nejde o padělky. Podstatné je, že s americkým řidičákem v kapse přestane policii, soud a další úředníky zajímat, zda je dotyčný v zemi půl roku či pět let. „Policie ani soudy a vůbec státní orgány s INS nespolupracují. Když někoho chytnou za volantem s alkoholem v krvi, jde před soud, dostane pokutu, a tím to končí. Soudce žádný pas - natož platná víza - nezajímá,“ tvrdí česká překladatelka, která již několikrát zatčeným Čechům u soudu tlumočila.

Trnem v oku
Silné vazby na Poláky provází vzájemná řevnivost obou komunit. „Pravda je, že se s Poláky v lásce moc nemáme. Zacházejí s Čechy mnohdy jako s odpadem. Také o nás tak mluví. Dělají naschvály, ale vyjít se s nimi dá,“ vypráví Marek.

S nedůvěrou pohlíží na české ilegální pracovníky v Chicagu starší generace emigrantů. Neradi o tom ale mluví. „Jsou trochu jiní. My odešli s tím, že zde zůstaneme trvale, museli jsme se plně integrovat ve zcela novém prostředí, naučit se jazyk. Lidé, kteří chodí nyní mohou kdykoli zpátky. To nejhorší, co se jim může stát, je deportace. Nic víc jim nehrozí,“ vysvětluje paní Marie odstup krajanů. Někteří starousedlíci připouštějí, že z jejich strany jde čistě o generační problém. Z jejich slov lze vyrozumět i starost, soucítí s nimi. Jiné však znepokojuje vzrůstající počet kriminálních deliktů, kterých se ilegálové dopuštějí.

Patrně největší potíže mají „turisté“ s alkoholem. „Přes týden se pracuje, přijde sobota a s ní chlast. A pak se jede autem domů. Spousta lidí má kvůli tomu s policajty oplétačky. Následuje vězení, soud, pokuta, terapie. Znám člověka, kterého ta sranda stála přes čtyři tisíce dolarů,“ potvrzuje Marek. Zdeněk Sadloň, jenž rovněž překládal u soudů, hovoří i o jiném druhu kriminality - prostituci, která se skryvá zvlášť pod rouškou Go-Go barů, a jiných tanečních klubů, kde dívky tancují nahé. Některým dívkám se mezi Čechy říká „zlatokopky“. Původně do USA zamířily s vidinou ulovit bohatého Američana. Když jim ale plán nevyšel, řada z nich putovala do tančíren také. „Vím rovněž o lidech, kteří uklízeli v obchodech a přitom kradli pro lidi, kteří je tam poslali,“ doplňuje Sadloň.

Zřejmě nejdrsnější krimidrama spjaté s českými nelegály v Chicagu se odehrálo v lednu 1999 v baru Linda’s Lounge v ulici Milwaukee. Pětadvacetiletý ilegál Martin K. z Olomouce nedokázal ustát roli zhrzeného nápadníka a před očima bývalé dívky – české barmanky (nelegálka) napadl jejího nového přítele. Chyba… Martin byl ozbrojen. Jednu ze dvou pistolí dokonce vytasil. Patrně, aby dodal na váze svým argumentům. Na scénu přijíždí přivolaná hlídka. Policisté vcházejí do baru: „Put the gun down,“ řvou na Martina, aby odložil zbraň. Zřejmě bezmoc, zoufalství, rudá kola před očima, možná stres a vztek přemohly Martinův rozum. Otáčí se a pálí. Chyba… Detektivové na nic nečekají a v okamžiku vystavují Čechovi pas na zinkovou rakev. Zásahy jak na střelnici - do hlavy, hrudě žaludku a boku. Úřední záznam tvrdí, že zemřel za hodinu.

Česká ambasáda ve Washingtonu DC opakovaně navrhla zřídit v Chicagu generální konzulát: „…neboť právě v tomto městě a jeho okolí (společně s Floridou) je patrná nejvyšší koncentrace nelegálních imigrantů z ČR,“ stojí v jednom z návrhů velvyslanectví.V publikovaných statistikách INS dosud ani Čechové, jako problém ilegálního přistěhovalectví, nefigurují.

Socializace: fenomén kultury
Dlouhodobý pobyt v cizině bez kulturního zázemí není trvale snesitelný. Česká nelegální komunita v Chicagu nyní prodělává zásadní přerod. Buduje vlastní jednoduchou infrastrukturu.. Překotný příliv lidí se změnil v plynulý a programový odchod za prací. Český rockový klub Morava je místem sdílení osudů, kde zní čeština, kde se lidé scházejí, probírají a řeší běžné starosti jejich tamějšího života. Je také poutem k vlasti, kterou z různých důvodů opustili, a kam se mnozí vrátit už nechtějí.

V pozadí stálo pár nadšenců. Mezi nimi hlavně Marcel M., nenápadný mladý muž kolem třicítky s dlouhými vlasy a téměř dívčí tváří. Z jeho hlavy pochází nápad na založení klubu. Je také kapelníkem a hnací silou rockové skupiny Vata a rovněž autorem internetové stránky Chicago.cz. I když je Vata spíše typem zábavní skupiny, její muzika neuráží – je však poněkud podřízena tomu, co od ní lidé chtějí slyšet. Loni v dubnu Vata zahrála prezidentu Václavu Havlovi, při jeho navštěvě Minnesoty.

 V klubu Morava si mimo jiné zahráli Vlasta Rédl, Pavel Dobeš, Leoš Semelka či Bobo Doležal. Přijela i skupina Lucie. Od Marcela vzešel i nápad na uspořádání dvoudeního rockového festivalu a patrně jedné z největších českých kulturních akcí za poslední roky v USA. O víkednu 26. – 27. srpna se do Chicaga chystá na jedenáct rockových kapel. Například Olympic, Tublatanka, Vladimír Mišík, Pražský výběr, či Bára Basíková. „Marcel se na nás obrátil někdy letos v březnu. Potřeboval pomoc, sám na to nestačil,“ říká Čechoameričan Vladimír Flener, jeden ze spolumajitelů kalifornské společnosti CSworldnet, která převzala organizaci festivalu. „Chvíli jsme o tom přemýšleli. Zbývalo totiž zoufale málo času, ale nakonec jsme řekli ano. Nyní to vypadá, že se vše vydaří. Chceme, aby festival pokračoval i příští rok. Měl by to být takový český mini Woodstock, kam by později zavítala třeba i americká kapela,“ představuje budoucí plány. Koncert zaštítila slovenská ambasáda ve Washingtonu DC a své „požehnání“ mu vyslovil i Václav Havel.

Že to s životem v Americe myslejí čeští nelegálové vážně, vyplývá i z kruhů duchovních. Místní česká fara v budově Velehradu ve čtvrti Cicero zaznamenala mezi nelegály první žádosti o církevní sňatek a také o křest novorozenců.

Přistěhovalci, kteří chtějí v USA zůstat trvale, mají nepatrné šance svůj pobyt zlegalizovat. Vedle legálního sňatku s Američany a zelené karty jim více možností nezbývá. K získání zelené karty – čili povolení k trvalému pobytu a práci – to chce notnou dávku štěstí nebo kliku v loterii, v níž se o pár karet každoročně losuje. Se stále větším očekáváním proto čeští „turisté“ sledují vývoj letošních voleb. Od nich očekávají amnestii a s ní prozatím velmi nepravděpodobnou legalizaci pobytu lidem, kteří v USA dlouhodobě pracují bez povolení.

Některá jména v reportáži byla záměrně změněna, aby lidé v ní hovoříci, nebyli vystaveni preventivním zákrokům amerických úřadů.

Chicago: červenec 2000
foto a text: Radek Adamec
část: 2. Stručná historie českého Chicaga
         3: Chamtivost na březích Mississippi