Po stopách soudce Beana až do Big Bendu (USA, 9.dubna 2000)

autor: Radek Adamec

Vstávali jsme kolem půl desáté, ale původně plánovanou výpravu na dno Seminole Canyon jsme vypustili. Zoufale se nám nechtělo. Zase o tolik jsme ale nepřišli. Skály podél zhruba sto metrů vysokého kaňonu slibovaly zahlédnout pár zašlých indiánských rytin, které ti nadšenější archeologové považují za jistý druh obrázkových novin nabitých informacemi, skeptikové však za pouhou kratochvíli nudících se indiánů.

Daleko zajimavější fakt je, co že to vlastně lid kmene Seminolů na jihu Texasu dělal. Odedávna totiž žili zejména na jihu Floridy a v oblasti dnešního národního parku Everglades, kde také vedli proti americké vládě své tři proslulé, avšak marné války.

Po dvaceti mílích dále na západ silnicí č. 90 na nás čekalo jiné překvapení. Totiž u nevelkého městečka Langtry - The Jersey Lilly Saloon, kde samozvanný a mýty opředený soudce Roy Bean ztělesňoval spravedlnost. Kdo neví, o kom je řeč, ať vzpomene na film "Život a doba soudce Roye Beana" v podání skvělého Paula Newmana.

Atmosféra tohoto podívínského místa dýchá z každého kamene. Vnější stavba salónu je zachovalá - jistě zrekonstruovaná. Návštěvníky vítá cedule "Cold Beer" a také, že tady sídlí zákon platný na západ od řeky Pecos. Uvnitř primitivní bar s gigantickým odstřihovačem doutníků, kulatý stolek s přidrátovanými židlemi a pár zažloutlých fotografií s výjevy z Beanova života. Připojena je billiardová herna, kterou připomínají jen dvě odlomenné nohy stolu. V pozadí Beanovy svatyně silueta artezská studně. Všude spousta kaktusů, k nimž nechával Bean - nemaje regulerní vězení - přivazovat ty, kteří zhřešili. Zde nakonec Bean v roce 1903 po dvaceti letech soudcování, pořádání boxerských zápasů a jiných dobrodružných aktivit zemřel. Ironií osudu nepoznal nikdy tu, o níž dlouhá léta snil, a po které pojmenoval jak svůj salón, tak i město. Anglická herečka Lillian Langtry působící v San Franciscu navštívila Beanův salón až deset měsíců po jeho smrti.

Z Langtry pokračujeme dále po devadesátce. V půvabné vesničce Sanderson zastavujeme na oběd opět v mexické režii. A jsme opět spokojeni, pouze Mirek má menší výhrady, neboť obalované kuře je uvnitř podezřele tmavé. Hospodský s námi zavedl řeč a po několika sekundách lamentuje na vysoké ceny benzínu. Přikyvujeme... Potěšen pokračuje a stáčí hovor ke svému synovi, který ve Virgiinii studuje vojenskou akademii, aby se po deseti letech stal armádním pilotem. V družné pohodě odcházíme. Nedaleko od Mexikánce bereme benzín. Pár metrů od pumpy stojí dům pomalovaný barevnými ornamenty, zelenými kaktusy, sombréry..., fotím. Brzy se mi do cesty postaví chlapík - autor výzdoby - a bere mě na zadní dvorek za dalšími malůvkami. Zjišťuji, že je motorkář, a že i jeho dům je podobně založeným dokořán otevřen.

A pak už přijíždíme do městečka Marathon, kde se Dan zeptal, zda zde nemáme odbočit na Big Bend. Zůstal nevyslyšen, ačkoli měl pravdu, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Chybu jsem zjistil coby navigátor o dvacet mil dále a nařídil stočit kočár o devádesát stupňů na jih. Chyba se nakonec promítla nějakou osmdesátimílovou zajížďkou.

Za další hodinu jízdy hornatou polopouští jsme dosáhli vstupní brány na západní straně Big Bend National Park, zaplatili deset dolarů a hnali Neohroženého zcela na jihovýchod až do Rio Grande Village. Mysleli jsem si stále na Rio Grande, kolem níž jsme už dva dny kroužili, ale ještě okem nezahlédli. Vyplatilo se. Kemp byl situován v kouzelné oáze zeleně vyživované 50 centimetry hlubokým tokem Rio Grande. Po kempu se proháněla spokojená stádečka divokých prasat - Javelin, před jejichž bezednou žravostí jsme byli varování nesčetnými cedulkami. Za zmínku stojí i vyložený sympaťák-pták - Roadrunner, vypadající jako drozd pouze s tím rozdílem, že při běhu v terénu doshuje rychlosti až dvaceti mil za hodinu a živí se malými chřestyši.

S Ondřejem jsme se vydali na rychlý průzkum terénu doufaje, že objevíme místečko odkud se nám podaří odeslat emaily a hlavně již několik dnů hotové stránky. Avšak tento kout země moderním komunikačním technologiím nepřál. Nejenže veřejný automat požíral 25 centů i za použití osmistovkových čísel, které jsou normálně zdarma, ale i jediná volná telefonní přípojka pracovala pouze s pulsy a nikoli tóny, což pro mého providera, kterého mohu volat pouze tóny - znamenalo neřešitelný problém a pro nás taky. Bylo to ještě o neco složitější, ale nač zdržovat. Stačí, že jsme marnými pokusy promarnili kolem dvou hodin času a málem nestačili nakoupit dostatek občerstvení na večerní mariáš v povodí Rio Grande. A o tom jak to bylo s Mariášem už napíše Dan...