S atomovou bombou k pueblovým indiánům (USA, 13.dubna 2000)

autor: Mirek Motejlek

Nový den nás přívítal pěkným počasím a krásným pohledem na hory, které Santa Fe obklopují. Po obvyklé hygieně vyrážíme do ulic tohoto srdce Nového Mexika. (viz: Nové Mexiko) Na dvorku našeho motelu se s námi loučí nechutný smrad kanálů a zvláštní pes. Pravděpodobně kříženec normálního psa s hyenou.

Radek, jako řidič, má jisté potíže s nalezením centra města. Asi po půlhodinovém bloudění ho nakonec nacházíme. Učpulený (ufouklý) Daniel zůstává v autě s tím, že nemá chuť kamkoliv chodit. My ostatní vyrážíme. Vidíme nejstarší kostel v USA, palác guvernéra a spoustu krámků, evidentně připravených pumpnout turisty o co nejvíce peněz. Nachytaly i nás. Po dvou hodinkách šámání (chození) jsme lehčí minimálně o 100 dolarů. Ondřej koupil své Helence pár roztomilých pitomostí, Radek Nicolce něco podobného a já konečně své Sisi její vytoužené a něčím zvláštní skleničky. Po poledni vyjíždíme do rodiště atomové bomby - Los Alamos.

Na nejbližší pumpě kupujeme naše oblíbené USA TODAY. Otvírák je naprosto jasný - hysterie kolem kubánského chlapce Eliana. Tentokrát je o tom, že se s nebohým Kubánčetem setkala v Miami vrchní americká prokurátorka Janet Reno. Dalšími hlavními událostmi pro druhé nejprodávanější americké noviny (po Wall Street Journal) byly: Americký mimoburzovní trh Nasdaq utrpěl další ohromnou ztrátu (hlavně díky firmám Intel, Microsoft, Cisco Systems), objevila se exotická infekce, kterou šíří neznámí brouci a poslední peckou byl víkendový draft amerického fotbalu.

To už ale náš Dodge s 200 koňmi pod kapotou vystoupal do hor, jejichž výška přesahuje 3500 metrů nad mořem. Počasí je vpravdě nádherné.

Ještě k novinám. Tentokrát hokej. Florida Panthers zaplatí Rusovi Pavlovi Buremu v příštích pěti letech 47 milionů dolarů. Za stejnou dobu dostane Slovák Ziggy Pálffy od Los Angeles Kings 26 milionů. Bure je tím člověkem, který si měl vzít za ženu nádhernou tenistku Annu Kurnikovovou. Prý z toho sešlo.

Asi 35 kilometrů před Los Alamos (česky něco jako Topolov), žízniví jako dobytčata, zastavujeme u malinké pumpy. Paní u kasy se nás ptá jestli mluvíme portugalsky. To už ale jsme na území indiánské rezervace. Po Indiánech ani stopy. Točitou silnicí po úpatí skal stoupáme výš a výš.

A to se už před námi objevuje na náhorní plošince vystavěné Los Alamos. Městečkem s nějakými 15 tisíci obyvateli projíždíme pomalu. Aby nám nic neuteklo. Vidíme, že zde mají i svojí vlastní banku. Zastavujeme před muzeem Norrise Bradburyho, o kterém se později dovídáme, že vedl zdejší atomové laboratoře od roku 1945 do roku 1970. Tedy plných 25 let. V muzeu se dozvídáme celou řadu zajímavých věcí. Svoje oddělení zde mají i ženy-fyzičky a chemičky. Největší prostor pochopitelně dostává tuším, že jediný člověk, který kdy obdržel dvě Nobelovy ceny - Marie Curie Sklodowská. V muzeu také navštěvujeme patnáctiminutový dokument o vzniku Los Alamos.

V Evropě a Tichomoří zuří světová válka. Američané dumají, co s tím. A tu někoho napadlo, že by šlo využít největších světových mozků k vytvoření tak mocné zbraně, která by tuto válku ukončila a dalším zabránila. V roce 1942 poprvé zdejší území navštívili úředníci ministerstva obrany. Našli zde pouze pasoucí se ovce, Indiány a něco jako skautský tábor. Místo plně odpovídalo potřebám armády - bylo v dosahu silnic a železnice a daleko od moře - odkud totiž mohli zaútočit Němci nebo Japonci. Bylo i málo obydlené. To vše rozhodlo.

V Los Alamos budou vybudovány laboratoře, jednodušeně řečeno americké výzkumné atomové středisko. Jeho prvním šéfem se v roce 1943 stal mírumilovný vědec židovského původu Robert Oppenheimer. S ním přišla i další a mnohem větší esa. Například Dán Niels Bohr, Ital Enrico Fermi a dokonce i Němec Albert Einstein. Všichni dostali Nobelovu cenu a jsou po nich pojmenovány chemické prvky (Fermium, Einsteinium, Nielsbohrium).

Do nově budovaného městečka kvůli delikátnosti jeho poslání přicházeli pod různým krytím. Enrico Fermi jako farmář a Niels Bohr jako pekař. Po mnoha měsících usilovné práce byl výsledek na světě. V Hirošimě a Nagasaki umírají stovky tisíc lidí. "Proboha, co jsme to způsobili", řekl tehdy Oppenheimer. Krátce nato jako zapřísáhlý nepřítel použití atomové bomby Los Alamos opouští. Jeho vedení převzal již zmiňovaný Norris Bradbury.

Po odchodu z muzea jsme matku atomové bomby ještě projeli a hurá na Taos a Taos Pueblo, známé jako nejdéle trvale obývané místo ve Spojených státech. Dodnes zde v primitivních domcích žijí Indiáni. (viz: Taos Publo)

Na cestě
Ondřej se polil na oněch místech pivem a hrozně nadával. Zároveň sdělil, že už se moc těší až zneuctí nejstarší toalety v Americe. Po pár mílích pod Los Alamos zastavujeme. Fotíme údolí a okolní hory. Radek přitom zapomněl kolik včera večer v hospodě vypil piv. Tvrdil, že byly čtyři. Ve skutečnosti jich bylo šest. Zároveň lamentoval, že nad jeho notebookem pije Ondřej pivo. "Nejdřív dopij a pak piš," řekl kategoricky. V tu chvíli ho už ale Ondřej měl dávno vypité.

K telefonním kartám
V Americe mají úplně jinak fungující telefonní karty než v Čechách. Žádné strkání do telefonního automatu. Buď si koupíte plastikovou kartu, ze které setřete svůj kód a voláte anebo Vám karta vyjede na papírku se všemi potřebnými čísly, které jen podle návodu pro pitomce vyťukáte. Až to ti naši pitomci z Českého Telecomu pochopí, určitě ušetří pár babek.

Opět na cestě
Na opuštěném místě zastavujeme u malé vinotéky. Já ochutnávám bílé a Radek červené - v jeho případě z místních svahů. Bílé nebylo vůbec špatné. Nakonec jsme koupili tři lahve. Ondřej s Danielem svým dívkám. Moje žena nepije, takže já pro sebe. To už se řítíme silnicemi opět podél Rio Grande. Vlastně se blížíme k jejímu prameni. Výjev z filmového scénáře - údolíčko v kopcích. Po obou stranách silnice hory. A u ní Rio Grande. Jinak Nové Mexiko doporučuji každému, kdo chce cestovat po Americe. Opravdu nádherný stát, až kýčovitý. Právě jsme prolomili hranici pěti tisíc ujetých mil (přes 8 tisíc kilometrů). (viz: Nové Mexiko)

V Taos
Už si nepamatuji kolik hodin jsme byli na cestě a kolik ujeli mil, ale v plném slunci žáru se před námi objevila cedule "Welcome to Taos". Města v Novém Mexiku mají zvláštní architekturu. Dominuje světle hnědá a domy mají zaoblené hrany. Taos je takové roztomilé městečko s mnoha obchody, obchůdky, galeriemi a hospodami. Všude malí i velcí indiáni a indiánky. Ty jsou mimochodem velmi půvabné. To už ale hledáme, kde večer složíme hlavu. Projíždíme spoustou hotelů a motelů. Ceny ovšem nejsou vůbec příjemné. Tu 65 dolarů, tam zase 106 a tak pořád dokola. Nakonec by nás nejlevnější přišel na 55 babek. Raději vyrážíme mimo město do nejbližšího kempu, který Radek už v minulosti navštívil. Kemp byl u potoka v pěkném prostředí a za 18 dolarů. Rozhodnuto. Zde přespíme.

Wal-Mart
Po vybrání si nejhezčího místečka a vybalení nezbytných věcí se rozdělujeme na dvě dvojice. Ondřej se stále ještě načpuleným Danielem staví stan a podobně, já s Radkem, jedeme na nákup jídla a pití. Daniel nám nakázal, že s námi nechce společně stolovat a tak s ním nemáme počítat. Objednal si u nás pouze osm banánů. Mezitím Radek neustále zmatkoval. Trvale nemohl něco najít. Jeho domnělé ztráty a zapomnění se množily. Byl roztržitý, ale zároveň velmi roztomilý.

Po cestě do města jsme s Radkem zvažovali, do kterého krámu zajedeme. Zvítězil Wal-Mart, protože je největší a nejlevnější. Nakonec ale už v Taos jsme si vzpomněli na historku z před pár dní. Právě ve Wal-Martu měl Daniel ve svém košíku pár piv a cigarety. Pokladní mu ošem sdělila, aby jí předložil svůj identifikační doklad (občanku). Ukázal jí pas. Ten odmítla a trvala na i.d.. Na Radkovu námitku, že Daniel je cizinec a i.d. nemá, sdělila, že mají svá pravidla, jiná než máme my a ostatně celý zbytek světa. Proto jedeme jinam. Kupujeme jídlo a pití a vracíme se do kempu.

V kempu
Ondřej s Danielem zatím postavili asi čtyři metry od potoka stan. Dáváme se do vaření. To už ale Daniel odchází do stanu spát (v půl sedmé). Ještě předtím jsme mu předali osm objednaných banánů. Chvíli to vypadalo, že se rodí Málkova separátní banánová výprava. Po spořádání asi 20 plátků vepřového, připraveného na roštu, se pouštíme do mariáše. Výsledek se přelévá jako přesypací hodiny. Asi po dvou hodinách hry začíná být pořádná zima. Necítíme ruce, ale přesto hrajeme asi do jedné po půlnoci. Ještě než jsme ulehli, podíval se Ondřej na svůj čerstvě zakoupený teploměr a zjistil, že v autě byly mínus dva stupně. Ráno pak dokonce mínus osm...