Texasem
kolem Mexického zálivu
(USA, 6..dubna 2000)
autor: Ondřej Neumann
Noc strávená v motelu Travel Inn (40 USD) před
městem Beaumont proběhla celkem v pohodě. Jen
telka neměla dálkové ovládání a zhruba ve tři
v noci nám kdosi zabušil na dveře. "Radku,
máme návštěvu," informoval Daniel spícího
amerického taťku. Ten po nasoukání do trenýrek
odvážně poodhrnul záclonu. Všeobecně pak bylo
odhlasováno, že dveře není v žádném případě
nutné otevírat. Bušení naštěstí ustalo a čtyři
vyplašení kozlíci mohli opět sladce spinkat.
Ranní
odjezd poznamenala drobná epizoda zapříčiněná
Radkovou, během cesty již příslovečnou zapomětlivostí.
Podrobněji se nelze vzhledem k jeho obavám z
reakce paní Nicol rozepisovat. Jak Radek říká:
"Chlast a karty jsou v pohodě, ale tohle
ne." Aby se příliš nemyslelo na nepříjemnou
příhodu, rychle jsme to po silnici 124 střihli
k Mexickému zálivu směrem na Port Bolívar.
První
kontakt s nefalšovanou vodou Atlantiku uvedl
do vytržení především Mirka. Bez rozmyslu se
vrhl do vln, v čemž jsem mu zdatně sekundoval.
Radek, který si ve WDC zapomněl plavky, poprvé
na cestě provětral křídla svému drakovi. Také
jsem chvíli zkoušel krotit jeho vzdušného oře.
Zatímco se Mirek nadšeně cachtal a já s Radkem
pouštěl draka, Daniel sbíral romantické mušličky.
To ho zřejmě uvedlo do vzpomínací nálady. Po
chvíli jsme ho nalezli sedět v do písku vyrytém
sdrdíčku se jménem jeho milé. Zbytek dne strávil
civěním na její fotografii zavěšenou na spolujezdcově
stínítku.
Mohutný
přívoz nás převezl do města Galveston. Pro zajímavost,
přívozu se zde říká ferry. Ty, na které jsme
narazili, byly vesměs zadarmo. To je jedna výhoda.
Druhou je pocit starých říčních či mořských
vlků. Obzvláště ferry do Gavelstonu byla výživná,
neboť jsme na lodi strávili cca 20 minut za
doprovodu hejna racků. Jeden nám naneštěstí
zanechal svůj pozdrav na předním skle.
Z
Galvestonu jsme si to zamířili na Houston. Jediné,
co jsme o něm předtím znali, jsme vydedukovali
z věty Toma Hankse ve filmu Apollo 13: "Houstone
máme problém". Naším problémem bylo, že
řídící středisko kosmických letů NASA pro návštěvníky
zavíralo hodinu po našem příjezdu (prohlídka
prý trvá pět hodin). I přes nabízenou slevu
jsme se rozhodli tuto atrakci vynechat a zamířili
do centra čtvrtého největšího amerického města
(Po New Yorku, Los Angeles a Chicagu).
Downtown
Houstonu byl plný úhledných mrakodrapů. Jaksi
nám tam však jako Pražákům chyběl prostor pro
"uliční život". Všechno bylo až neskutečně
sterilní a betonové. Nic pro naše romatické
duše. Asi to bude tím, že Houston je finačním
a průmyslovým střediskem jihovýchodu Spojených
států. První ropu v Texasu nalezli již počátkem
20. století, ale až do druhé světové války byl
největší kšeft z bavlny. Právě až válečné potřeby
pozvedly význam Houstonu k výšinám. Ropné krize
v 70. letech však zchladily horké naftařsko-rafinérské
hlavy. Díky tomu jsou dnes například místní
doktoři průkopníci v oblasti transplantací.
"Myslím,
že jsme Houstonu věnovali přesně tolik, kolik
si zaslouží," pronesl Radek a my přitakávali.
Pak tentýž, v touze po lepší fotce, téměř prorazil
olejovou vanu našeho Neohroženého, v dopravní
zácpě jsme se společně občerstvili čumendou
na pohlenou Filipínku a vyrazili zpět k Mexickému
zálivu.
Cíl
byl předem znám - město Corpus Christi. Kromě
toho, že je v jeho okolí mnoho rekreačních příležitostí,
začínají zde i rafinérie, které se podél pobřeží
Mexického zálivu táhnou nějakých 200 mil až
do Houstonu. Do kempu ve státním parku na Padre
Islandu na pobřeží Mexického zálivu jsme dospěli
až za tmy. Pak začalo naše dobrodružství.
Zmíněný Padre Island je široký zhruba půl míle
(800 metrů) a táhne se nějakých 135 kilometrů.
Uprostřed je vyježděná silnice mezi písečnými
dunami. Jinak napravo slaná voda, nalevo slaná
voda. A všudypřítomný silný poryvový vítr plný
vlhkosti a jemného mořského písku.
Zastavili
jsme po několika mílích v místech, kde jsme
tušili kemp. Řidič Daniel a navigátor Radek
spolu hovořili vzrušenými hlasy a každých deset
metrů vylézali z Neohroženého a obhlíželi terén.
Na mé námitky, zda to nepřehání, Radek rázně
odpověděl: "Ty vole, když zapadnem do písku,
tak to auto už nevyhrabem". Upřímně jsem
se za svoji lehkovážnost zastyděl.
Náš
poněkud nestabilní stan bylo v silném větru možné
postavit pouze v závětří Neohroženého. Za jeho
zrdcátko jsme ho pro jistotu ještě zajistili špagátem.
Rychle jsme vypili po jedné plechovce Milwaukees
Best a stan zatížili cca 400 kilogramy živé váhy.
Česká důmyslnost opět jednou zvítězila nad nástrahami
namyšlených amerických živlů. |